Biochemický důkaz lásky

Mnoho lidí zná ten příjemný, ale obtížně popsatelný pocit uspokojení, když pohladíte psa a ten se za to na vás podívá zamilovanýma očima. My co se psy jezdíme za mentálně a fyzicky handicapovanými dětmi zase vidíme, jak příznivě na ně kontakt se psem po několika minutách působí. Dítě se uvolní, začne mluvit, dává najevo radost. Víte ale, že toto vzájemné pozitivní působení člověka a psa bylo teprve nedávno vědecky prokázáno?

Tak zvaný attentionis egens (což je latinský výraz a může znamenat přátelské chování, pozitivní působení při kontaktu, vyhledávání pozornosti nebo také opětovanou lásku) byl poprvé definován na biochemické úrovni u dvou různých živočišných druhů (člověk, pes) profesorem J. S. J. Odendaalem z Tshwane University of Technology z Jihoafrické republiky. Pan profesor o tom dne 12. dubna 2007 referoval na České zemědělské univerzitě v Praze v rámci semináře o "Zoorehabilitacích a aktivitách se zvířaty pro rozvoj osobnosti“. Tento seminář je součástí projektu JPD3, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem, Státním rozpočtem ČR a rozpočtem hlavního města Prahy.

Při výzkumu byl sledován pozitivní efekt kontaktu mezi zdravými, dospělými milovníky psů a zdravými, povahově vyrovnanými, dospělými psy. Do pokusu bylo zapojeno celkem 18 lidí a 18 psů. V experimentální skupině měli lidé své vlastní psy, v kontrolní skupině přišli lidé do kontaktu s neznámými psy. Z literatury víme, že při pozitivních emocích vylučuje člověk hormony, které tlumí bolest a způsobují euforii (dopamin, ß-endorfin, fenyloctová kyselina) nebo které hrají významnou úlohu v sociálních vazbách a v poskytování péče (oxytocin a prolaktin). Na druhé straně se snižuje produkce hormonů vyvolávajících negativní pocity jako je například stresový hormon kortizol. Jak je to ale s vylučováním těchto hormonů při vzájemném pozitivním kontaktu mezi člověkem a psem?

Při tomto pokusu byl před kontaktem a po kontaktu mezi lidmi a psy účastníkům pokusu, psům i lidem, odebrán vzorek krve a v něm stanoveny hodnoty těchto látek. Navíc byl lidem i psům měřen krevní tlak. Bylo dosaženo zajímavých výsledků: V průběhu vzájemného pozitivního působení statisticky významně poklesl průměrný arteriální krevní tlak (mmHg) a to jak u lidí, tak u psů. Pokles začal zhruba za pět minut po kontaktu a byl ukončen za dvacet čtyři minut. Zároveň v krevní plazmě rostla koncentrace dopaminu (pg/l), ß-endorfinu (pmol/l) a fenyloctové kyseliny (pg/l). Významně vzrostla i koncentrace oxytocinu (ng/l) a prolaktinu (ng/l). Vysoká statistická významnost (p = 0,01) v rozdílu mezi měřeními před a po kontaktech mezi lidmi a psy v experimentální a kontrolní skupině byla prokázána jen u oxytocinu. Množství oxytocinu bylo vyšší v experimentální skupině, kde se lidé setkávali se svými vlastními psy. Koncentrace kortizolu (nmol/l) v plazmě se významně snížila jen u lidí (u psů nebyl tento ukazatel statisticky významný). To ukazuje, že vlastnictví zvířete jako společníka je často u člověka spojeno s jeho lepším zdravotním stavem, neboť může působit jako prostředek k uvolnění stresu. 

Z výsledků prof. Odendaala vyplývá:

Pozitivní působení psa na člověka a opačně má reálný základ v biochemických reakcích. Výše uvedené neurosekrety jsou pak hlavními indikátory fyziologických pochodů spojených s pozitivními interakcemi. Pozitivní působení psa na člověka a opačně tedy není pouhým „placebo efektem“ (léčebným postupem při němž si člověk zlepšující účinek na systém či onemocnění vsugeruje, který však ve skutečnosti nemá specifický účinek na léčený stav).

Výsledky podporují teorii, že pokles krevního tlaku může být indikátorem souběžně probíhajících biochemických změn. V případě, že není možné provést biochemickou analýzu, může být mnohem jednodušší měření krevního tlaku spolehlivým indikátorem fyziologických účinků pozitivního kontaktu člověka a psa.

Jestliže psi prožívají ty samé důsledky pozitivních fyziologických účinků jako lidé, pak jsou v průběhu příznivě působící zooterapie vystaveni léčebným účinkům stejně jako lidé. Zkrátka pozitivní působení mezi nimi je skutečně vzájemné. To může vysvětlit úspěšnost soužití člověka a psa u nejrůznějších kultur v průběhu tisíciletí

To, že vzájemné pozitivní působení mezi člověkem a psem trvající pět až čtyřiadvacet minut může mít za následek statisticky významný pokles krevního tlaku a další fyziologické účinky je informace důležitá i z pohledu canisterapeutické praxe. Skutečný kontakt za účelem naplnění potřeby opětovaného pozitivního působení nemusí být nijak dlouhý, stačí 5 až 10 minut. Prakticky to znamená, že místo dlouhou dobu trvajících canisterapeutických sezení je možné provádět krátká, avšak častěji opakovaná sezení. Např. tři dvaceti minutová sezení za den místo jednoho šedesátiminutového, zvláště jedná-li se o známé zvíře.

Závěr: Tyto informace je možné použít jako zdůvodnění pro využívání zvířat v zooterapii.

Radko Loučka

Jak pečovat o štěně

Přivezete si domů štěně a najednou zjistíte, že na to nejste zcela připraveni ani po teoretické stránce, ani co do vybavení. Není třeba zdůrazňovat, že žádné štěně se neobejde bez potřebné péče. Přečtěte si tedy několik základních rad.

Základní životní potřeby Musí mít někde místo, kde si může odpočinout a místo, kde se může vylítat a vyvenčit. Nemělo by být přivázané u boudy, ani by nemělo volně pobíhat po dvorku nebo po zahradě. Doporučuji mu venku zbudovat kotec s boudou, která bude mít předsíň. V kotci by měla být místa z různých materiálů (dřevo, guma, dlažba, zem), na která si může lehnout a regulovat si teplotu. Výhodné je mít prostor k ležení i na boudě, případně by tento prostor mohl být zastřešený. Mělo by mít možnost občas být se svým pánem doma. I tam by mělo mít své místo, nejlépe v drátěné skládací kleci, kterou lze použít i při každém přemísťování, například na školení, na soutěže, či třeba na návštěvu k příbuzným.

O tom, že štěně je nutné několikrát denně dobře krmit a napájet, se myslím, ani nemusím zmiňovat. Kdybych však měl toto téma podrobněji rozebírat, již bych se k tomu ostatnímu ani nedostal.

Zooveterinární péče

Štěně je nutné odčervovat a očkovat. Schéma odčervování a očkování je dobré konzultovat s veterinářem. Čas od času je nutné psa prohmatat (promasírovat), učesat a prohlédnout, zda nemá parazity (zejména blechy nebo klíšťata). Čím rychleji se klíště vytáhne, tím menší je pravděpodobnost, že do rány zanese nákazu.

Již malým štěňatům je nutné stříhat špičky drápků. Rohovina na nich stále dorůstá, a pokud se dostatečně neobrušuje (a to často ne), stále se zvětšují. Zvětšuje se i „živá“ část uvnitř. Příliš dlouhé drápy mu vadí při běhu, snadno se lámou či trhají. I to může být později příčinou, že občas pokulhává. Prostě ho to bolí. Obdobné je to s „polštářky“ na prstech. Velmi snadno se „ubrousí“ nebo poraní. Je třeba občas zkontrolovat, zda nejsou rozpraskané a při té příležitosti je s využitím nějaké masti promasírovat. Je nutné chránit je před poškozením, zejména v zimním období, když je venku zmrzlý firn (zrnitý sníh), nebo když dlouho běží po asfaltu, případně když při hře s ostatními štěňaty prudce brzdí ve snaze první chytit balónek.

Srst, pokud má správnou kvalitu, u většiny plemen psů velmi dobře čelí negativním vlivům počasí i prostředí, je poměrně snadné ji udržovat. Přesto by se neměla zanedbávat. Zejména je nutné občas pročesat srst pod ušima a pod ocasem. Častěji by se měla pročesat v období línání, tedy na jaře a na podzim. Koupání nevadí, ale pokud to není opravdu nutné, neměly by se při tom používat šampóny nebo mýdla. Existuje však mnoho individuálních výjimek. Někteří jedinci prostě potřebují více péče o srst než ti ostatní.

Pes si potřebuje čistit chrup, zvláště v době přezubování (ve věku 4-6 měsíců). Je nutné mu dopřát žvýkací kosti. U některých rodových linií psů se problémy se zuby vyskytují méně často než u jiných linií. Psa je třeba chránit před poškozením zubů (např. jejich zlomením nebo zkažením).

Zvukovod border kolii většinou není třeba čistit. Pokud se začne drbat za ušima, může v nich mít přebytek mazu nebo ušní roztoče. Namasírujte ucho s použitím ušní emulze a pak nečistotu z vnějšího zvukovodu setřete papírovým kapesníčkem. Nepoužívejte tyčinky do uší. Protože zvukovod psa není rovný, riskovali byste, že nečistotu zatlačíte do hlouběji položené části zvukovodu. Při zánětu je lepší vyhledat veterinárního lékaře.

Péče o bezpečnost štěněte

Také je třeba dbát na bezpečnost štěněte. Už od malička je nutné ho zvykat zejména na silniční a železniční provoz a nedovolit mu „honit“ auta ani cyklisty. Pokud ho někam přivazujete, tak raději na řetízek a „nakrátko“, tedy tak, aby řetízek neměl šanci se zamotat (20 cm). Uvazujete-li štěně k plotu, tak dostatečně nízko (20 cm), aby nemělo možnost plot přeskočit (to by se totiž mohlo lehce udusit). Raději ho nepřivazujte tam, kde nad ním nemáte žádnou kontrolu. Dobrý pozor je nutné dát při opuštění auta, ve kterém je pes (mnohokrát se stalo, že se pes v autě „uvařil“).

Návodů na správnou péči o štěně lze najít v mnoha knihách. Jen je třeba se jimi řídit.

Radko Loučka 

V čem je podsta vývochovy štěněte

Mám zkušenosti, že většina lidí vychovává a cvičí štěňata „osvědčenou“ metodou pokusů a omylů. Málokdo si uvědomuje, že jak výchova, tak výcvik mají svou logiku. Štěně není stroj, má své biologické potřeby, vyvíjí se, přemýšlí a rádo si hraje. Se svým okolím, a především se svým „páníčkem“, si vytváří vzájemný vztah postupně. Navíc každé štěně je jiné a proto je třeba při výchově i výcviku respektovat jeho individuální schopnosti a vlastnosti. To vše je nutné brát v úvahu.

Období stimulace smyslů (od narození do zhruba osmi týdnů věku)

Hodně záleží na tom, jak je štěně chováno v různých obdobích života. Zajímavé je, že právě první fáze života, tedy do osmi týdnů, je velmi významná a přitom často opomíjená. V prvních zhruba čtrnácti dnech štěně potřebuje hlavně teplo, jídlo, spánek, občasnou masáž (hlavně od své matky masáž bříška jazykem), klid. Štěně se velmi učí nejen od matky, ale i od člověka. Pokud má již v této době bezprostřední a cílený kontakt s člověkem, později ho hodně vnímá. Je třeba u něj stimulovat všechny smysly, nejlépe v pořadí, jak se začínají vyvíjet.

Čich mu znamenitě funguje hned po narození. Štěně je tedy třeba učit kladně vnímat nejen matku a sourozence, ale i člověka, aby i jeho „pach“ si zařadilo mezi příjemné vjemy. Dobrým receptem je například dát štěňatům do pelíšku jeden den nošené tričko, učit je „stopovat“ ruku, v níž je například vonící kus masa, nebo lehnout si na gauč k televizi, postupně si brát jedno štěně po druhém a pohrát si s ním, případně ho nastavit tak, aby usínalo s čumáčkem v podpaždí.

Tím se současně stimuluje i hmat, který se začne vyvíjet hned po čichu. Proto je dobré si se štěnětem hrát, dotýkat se ho, masírovat, zvykat ho na různé povrchy. Bezprostřední kontakt s člověkem může být do budoucna velmi významný, protože pokud ho štěně v mládí nemá, v pokročilejším věku po něm už tolik netouží. Přitom touha zalíbit se člověku, udělat pro něj „první poslední“, je základním předpokladem úspěchu výchovy štěněte a vytvoření vzájemného přátelského kontaktu.

Zrak je pro psa také velmi důležitým smyslem. Tento smysl posilujeme tím, že štěně při hře na sebe stále upozorňujeme.

Sluch se vyvine jako poslední. Zpočátku je dobré ho posilovat komentováním různých činností pomocí citoslovce nelibosti, nebo souhlasu a pochvaly. Později je dobré zvykat štěně na různé zvuky, a to i na ty, které mu mohou být nepříjemné. Ze všeho nejdůležitější je však na štěňata mluvit, učit je spojovat si slova s určitou věcí nebo činností. Velmi často je dobré vyslovovat jejich jméno. To by však zásadně mělo být v kladném smyslu, jménem by se pes nikdy neměl „trestat“. To znamená, že když se nám něco na jeho chování nelíbí, neměli bychom to řešit tak, že na něj přísným hlasem zakřičíte jeho jménem.

Cílem výchovy tak malého štěněte je naučit ho hrát si a tím vlastně se i učit. Už v této době se tak učí vnímat hranice, kam smí a co nesmí, poznává co je to dominance (v rámci vrhu, později už může štěně vyrůstat samo a tato zkušenost by mu mohla chybět), hra podněcuje jeho zvědavost a stimuluje přírodní instinkty. Tak lze ze štěněte vychovat přátelského, nebojácného, čistotného, zvědavého, chytrého a temperamentního psa. Velmi důležitá je zde role matky štěňat. Ona svými vlastnostmi, tím jak se v kontaktu se štěňaty i okolím chová, jaký jim dává vzor, maximální mírou přispívá k vývoji povahy štěňat, proto je tak důležité zodpovědně si vybírat matku vrhu. Velmi důležitý je také způsob chovu. Když štěňata žijí ve špíně a matka jim čistotnost nevštěpuje, nebude jim vadit žít v nečistotě i nadále. Pokud štěňata nemají čistotnost (tedy nejen co se týče močení a kálení, ale i péče o své tělo a chlupy) přirozeně danou, je třeba je jí velmi intenzivně učit.

Období socializace (od dvou do šesti měsíců věku štěněte)

Když je štěněti padesát dnů, může ho jeho majitel prodat. Výchova „starších“ štěňat již většinou probíhá mimo jejich biologickou matku a v jiném prostředí, než ve kterém doposud vyrůstalo. Pro některá štěňata tento přechod může být velkým šokem. Proto je třeba mu tento přechod co nejvíce ulehčit.

Výchova by měla probíhat ve stejném duchu i dalších několik měsíců. Nyní však již nastupuje jakási „výuka“ různých „dovedností“. Jak již bylo řečeno, štěně již většinou vyrůstá bez matky, samo, nebo jen v malém kolektivu psů. Mělo by se naučit nezávislosti, navazování přátelství i s jinými lidmi a zvířaty, a to jak v rodině svého majitele, tak i mimo ni, ale hlavně začít rozeznávat rozdíl mezi hrou a poslušností.

Hned od prvních měsíců věku štěněte je třeba v něm rozvinout touhu po pochvale. Dobré je má-li štěně možnost vyrůstat v malé smečce, především tam, kde je s dorůstajícím štěnětem dospělý jedinec. Štěně sice malinko ztrácí tzv. bezmezný vztah k člověku, ale možná je to dobře. Naučí se žít v kolektivu psů, ve kterém každý pes má touhu bojovat o přízeň svého pána. Pozná co je hierarchie, respekt, trpělivost. Ve smečce se štěně naučí zalehávat a pózovat, používat mimiku. Hra venku s ostatními psy přispívá k jeho zdraví a trénovanosti. Důležité je brát štěně ven i samostatně bez ostatních psů. Když je pak se svým pánem mimo smečku rychle se přeladí na něho.

Pokud má v tomto období štěně velmi málo tzv. handlingu, tedy téměř neustálého kontaktu s člověkem v různých prostředích, velmi obtížně se pak cvičí. Chce to brát štěně kamkoliv jdete a kam ho můžete vzít s sebou. Velmi důležité je se při tom štěněti věnovat, hrát si s ním. Hrou s člověkem se štěně naučí vzájemným vztahům, dobře se navzájem poznávají.

Štěně by se také mělo naučit posilovat své sebevědomí, ale současně uznávat svého pána jako autoritu, které je nutné se podřídit. Mělo by se naučit chápat, jak a proč jeho páníček, například intonací hlasu, stupňuje vynucení svých požadavků a příkazů, ať již těch kladných (vyhecování k větší aktivitě), nebo záporných (důraznější a ještě důraznější napomenutí).

Učení základním povelům

Přivolání je téměř první cvik, který by se štěně mělo naučit opravdu perfektně. Pro běžný život je bezesporu nejdůležitější dovedností. Je třeba pro to používat stále stejný povel, například „Ke mně“. Pokud se svým psem nechcete dělat zkoušky v poslušnosti, není nutné, aby štěně přiběhlo až k páníčkovi a předpisově si před ním sedlo. Přiběhnutí k člověku by však mělo být radostné, s okamžitou reakcí na povel, a rychlé (v běhu). Upevňování této „vlastnosti“ je poměrně jednoduché: po přiběhnutí dostane štěně pochvalu, a to nejen v podobě neskrývané radosti jeho páníčka, ale i ve formě nějaké dobroty (kousek kuřecího masa nebo sýra, popřípadě speciální granulky – bonbony, například s játrovou polevou). Je však nutné „cvik“ alespoň třikrát denně opakovat, a to v různých situacích. Nejprve bez jiných rušících vlivů, později s těmito vlivy. Štěně je nutné v rámci tréninku přivolávat, i když to nepotřebujete – je to výcvik. Důležité ale je si uvědomit, že pro malé štěně jsou například jiní psi velkým lákadlem, je nutné nejprve mu dávat povel v situaci, kdy je pravděpodobné, že poslechne. Špatné je to podcenit a pak opakovaně volat povel bez patřičného efektu. Pokud vidíte, že jiné vjemy jsou silnější, raději si v klidu, bez povelu pro štěně dojděte, nalákejte, upoutejte na vodítko a další situaci připravte tak, aby bylo pravděpodobné, že štěně poslechne. V této výchově mohou pomoci známí nebo třeba instruktor ze cvičáku. Podobné je to třeba v období puberty, zhruba v období 9 –15 měsíců, je to velmi individuální, kdy najednou štěně přestane na zavolání poslouchat, dělá, jako když neslyší. V tu chvíli není dobré křičet a vztekat se, ale použít nějaký fígl. Když nezabere upozornění (tlesknutím dlaní, dupnutím nebo hozením nějakého předmětu kousek od štěněte, aby si uvědomilo přítomnost cvičitele) dá se mu jiný povel, který zná a reaguje na něj, například „lehni“, a pak následuje přivolání, odměna a volnost.

Zalehnutí je také velmi důležitý a nezbytný cvik, který leckdy může psovi zachránit život. Například, když by chtělo přeběhnout silnici, po které jede auto. Stejně jako přiběhnutí, tak i zastavení (zalehnutí) by mělo být štěnětem a později dospělým psem prováděno radostně a reakce štěněte či dospělého psa na povel by měla být okamžitá. Opět není nutné předpisové zalehnutí stačí, když se pes v běhu zastaví, aniž by udělal dalších několik kroků. Takto se to dá naučit jedině hrou a následnou okamžitou pochvalou.

Důležité je štěně naučit také odvolání (ukončení) činnosti. Hra je pro něj obvykle nejžádanější částí dne. Nerado ji ukončuje. Ukončení výcviku (hry) pak bývá pro něj možná největším trestem. Brzy pochopí, že vždy, když při výcviku (hře) udělá, něco špatně páníček se rozhněvá a práci (hru) ukončí. Jak ji ale ukončit a štěně tím netrestat? Zavolejte ho vždy několikrát během výcviku. Hodně ho pochvalte a potom pokračujte v práci (hře). Toto obvykle stačí na úplné vyřešení daného problému. Lekci vždy zakončete v dobré náladě. Když se něco nedaří, je dobré zakončit výcvik nějakým jednoduchým cvikem, který štěně dobře umí. Za to je ho samozřejmě nezbytné radostně pochválit. U některých psů se zdá jako by jim bylo jedno, jestli je chválíte či ne, ale ačkoliv radost z pochvaly nedávají najevo, věřte, vždy ji ocení. Pro ukončení práce si najděte vhodný povel, například „To stačí“.

Velmi důležité je naučit štěně, aby okamžitě reagovalo na napomenutí tím, že přestane dělat, co nesmí. Zákaz, například „Ne“ pak cvičitelé používají na všechny zákazové činnosti bez ohledu jakou „neplechu“ štěně dělá. Není dobré pořád něco zakazovat, je třeba také hodně chválit. Proto je třeba hodně používat pokyn k souhlasu s nějakou činností, který je současně vybídnutím k činnosti. Může to být i pouhé citoslovce, které nějakým způsobem psa aktivuje, například „Ššš“.

V čem je tedy hlavní podstata výchovy a výcviku štěněte?

Osvědčené heslo „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“ plně platí i u psů. Pokud bude štěně vyrůstat „jako dříví v lese“, nevytvoříte si s ním plnohodnotný vztah vzájemné důvěry a nikdy z něj nevychováte tak dobrého psa, jaký by mohl být, kdybyste se mu v období jeho štěněčího věku více věnovali.

Trik úspěšnosti v okamžitém poslechnutí štěněte (psa) na povely je v tom, že psa je třeba hodně učit, když je ještě malým štěnětem a vštěpovat mu je důsledně. V tom je třeba být neústupný. Když štěně dvacetkrát neposlechne, stane se mu to normálním a pak nebude poslouchat ani na ostatní povely. To ovšem neznamená, že ho budete učit, i když na něm budete vidět známky únavy. Je třeba stále myslet na to, že nejlepší metodou výcviku je hra. Aby štěně bralo výcvik jako hru, nesmí se nudit, nesmí se „otrávit“. Přílišné „drilování“ se pro výcvik nehodí.

Radko Loučka 

Babiččina zvířátka a ještě další vzpomínky

Od zajíčka

Ve Stříbrné Skalici, to jsem byla ještě maličká, tatínek když přišel z lesa, něco přinesl, třeba za kloboučkem kytičky jahod. Jednu pro mne, jednu pro maminku. Mně s úsměvem říkal: “Mařenko, to máš od zajíčka. Potkal jsem ho na cestě a on mi dal tu kytičku jahod pro tebe!“ Měla jsem radost, úplně jsem viděla, jak zajíček sedí na zadních nožkách a dává tatínkovi ty jahody. Jindy to byly pruty malin nebo houby. Pak také různé dobroty. Tatínek vodil lesem sedláky a jiné lidi, ukazoval jim, kde mají dříví, nebo kde mohou vyřezávat a podobně. Oni sebou nosili svačiny a tatínka často pozvali, aby s nimi posvačil. Tak mi pak tatínek od zajíčka nosil třeba chleba s uzeným, různým masem, nebo buchty a koláče, nebo různé ovoce. Když mi tatínek přinesl čokoládové bonbóny z krámu, tak to také bylo od zajíčka.

Setkání nic moc

Všechna má setkání se zvířátky byla většinou krásná, radostná a plná lásky. Ale také se mi stalo, že vše nebylo tak ideální a setkání nic moc.

Když jsem chodila do druhé třídy, šla jsem se spolužačkou a kamarádkou Danou k nim na návštěvu. Bydleli ve velké vile s velikánskou zahradou. Prošly jsme zahradou k obytnému prostoru, vešly na dvorek, když v tom na mě vyletěl velký kohout, skočil mi na ramena a záda a začal mě klovat do zad a krku. Nedal se odehnat, musela ho sundat Dana. Danina maminka mi pak musela klovance ošetřit kysličníkem a výbornou svačinou. Ten kohout byl jako hlídací pes. Na každého návštěvníka vyletěl, myslím, že ho co nejdříve snědli. Tak to bylo v dětství. Po letech pak málem došlo k setkání daleko horšímu.

Byla jsem zaměstnaná jako tanečnice v Československém státním souboru písní a tanců. Projeli jsme mnohokrát celou republiku a vystupovali ve všech městech a divadlech, jezdili jsme hodně i do zahraničí. Většinou jsme byli ubytováni v nějakém větším městě a odtamtud zajížděli do měst okolních. Jednou jsme byli v Bánské Bystrici a bydleli v Donovalech. Krásný hotel, krásná příroda. Jednou ráno, bylo to v říjnu, venku plno sněhu. Já vždy na zájezdech chodila do přírody na procházky, nebo po různých památkách a hradech.

Toto ráno se mnou šla kolegyně Věra. Vydaly jsme se do lesa na kopec. Byl to úplný prales. Všechno bylo zarostlé, nic se tam neprořezávalo, nečistilo, asi ani nesázelo. Byl tam takový veliký, hluboký příkop, kudy se zřejmě spouští dolů stromy a klády, jak v Pyšné princezně ujížděla Krasava s princem na kládě dolů před zbrojnoši. Také tam byl obrovský posed a najednou - stopy! Velké a vedle malé. Čí to je? Tlapy jako hrom. Psí to nebyly, kravské také ne. Už mi to došlo, byly vidět i drápy. Říkám Věře: „To je medvědice s mládětem!“ Věra se vyděsila a obě jsme zvolaly: “Jdeme domů!“ Celou cestu jsme si říkaly, jen ať je nepotkáme. Naštěstí se setkání nekonalo, takže moje další setkání se zvířátky dopadlo dobře. Když jsme přišly k chaloupkám, ptala jsem se paní na zahrádce, co to mohlo být, A ona říkala, že klidně medvěd, že nedávno někde roztrhal krávu.

Tak už jsme raději na procházky nechodily a spokojily jsme se s cestováním autobusem krásnou krajinou. Jinak si na nějaké špatné setkání se zvířátky nevzpomínám.

Ale přece jen. Když jsme se přistěhovali do Vernýřova, včelař pan Mokrý tatínka přesvědčil, aby si pořídil včely. Měli jsme dva úly. Byly to báječné včelky, neútočné, kamarádské. Maminka hodně na zahrádce pěstovala kytičky. Měli jsme krásné bílé lilie, když jsem se k nim postavila, byly vyšší než já. Na jedné seděla včelka. Nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem ji do ruky a včelka bodla. Ruka otekla jako blázen, prsty jsem měla jako bambule. Pak to šlo pomalu dolů a za pár dní už nebylo nic poznat.

Pak ještě jednou, to už jsme bydleli v Lipinách, mě štípla včela do obličeje. Vypadala jsem jako Číňan, na jedno oko jsem neviděla, druhé jsem měla celé zateklé, i celý obličej. No, vlastní bratr mě nepoznal, a když zjistil, že jsem to já, dostal záchvat smíchu. Maminka pak preventivně, když jsem se měla vdávat, tak raději odvezla s tatínkem úly do pole, dost daleko. Mohlo by se přece stát, kdyby mě včelka štípla, že by si Igor nemohl vzít cizí ženskou, která by se měla vdávat. Vše dobře dopadlo, svatba byla v pořádku na Staroměstském náměstí bez pohromy. Takže se snažím včelkám vyhýbat a nešlápnout na ně v trávě. I když včelí jed je zdravý na klouby.

První skok

S Vraníkem, mým krásným černým koněm jsme se moc najezdili. Jezdila jsem často přes les vyřizovat tatínkovi různé úkoly, jako za dělníky, dělnicemi, na lesní správu a na lesní úřad. Jednou jsem jela po cestě kolem louky a najednou se Vraník přehoupl přes velký příkop. Byl to tak krásný pocit letět vzduchem, pak jsem stále vyhledávala různé překážky. Dříví, klády, škarpy, kupky sena na louce. Moc se mi to líbilo. Jednou při jízdě lesem se to stalo. Myla jsem si předtím vlasy, nechala jsem je rozpuštěné, aby uschly. Měla jsem vlasy až pod zadek. Najednou jsem se zadrhla o větev. Vraník to vycítil a okamžitě zastavil. Vypletla jsem se z větví a pokračovali jsme.

Ze vsi Pivnisko jsem se vracívala dvěma cestami. Jedna zahnula už dříve mezi chalupami na louku a pak rovnou k lesu. Druhá vedla dál po silnici, a až níže vpravo na louku a k lesu. Většinou jsem jezdívala tou první cestou, Vraník byl zvyklý hned zahnout, ale tentokrát jsem chtěla jet druhou cestou, níže. Vraník ale prudce zahnul a já vylétla ze sedla a ocitla jsem se na zemi. Sklonil hlavu, já se ho chytla za krk, nasedla a jeli jsme.

Jednou, to měl sundané podkovy a musel pár dní chodit bos před okováváním, a nesměl chodit po tvrdém. Jeli jsme na okraji silnice a najednou se v měkkém propadl a spadl do škarpy. Já přes něj udělala kotrmelec a zůstala sedět na bobku. Koukali jsme na sebe, zase mi sklonil hlavu, já vylezla, posadila se a jelo se. Ale už jsem ho nenechávala cválat, ale jezdila jsem opatrněji. Můj koníček vraný, povídala jsem si ním, rozuměl mi co po něm chci. Nemusela jsem vůbec používat uzdu. „Vraníku vpravo, vlevo, rovně, stůj, jedeme, zůstaň, čekej“, to jsem mu říkala. Jezdil se mnou i nakupovat, vzorně čekal před krámem, kdekoli.

Marie Korčáková 

Babiččina zvířátka

Narodila jsem se v hájovně a odmalička byla obklopena zvířátky. Náš lovecký pes Don mě opatroval, hlídal, staral se o mne. Když jsem se natáhla, sklonil se nade mnou, já ho objala a zvedl mě. Když on seděl a já stála, byli jsme stejně vysocí. Tatínek jednou přinesl domů malou srnečku. Někdo ji vyndal z pelíšku, hrozilo jí, že zahyne, máma srna když ucítí lidský pach, srnče opustí. Tak se jí tatínek k naší velké radosti ujal. Protože říkala Meea, pojmenovali jsme ji Mea. S mým bratrem Honzou jsme si s ní hráli na schovávanou, vždycky nás našla. Ať jsme se schovali někde v hájovně, stodole nebo v kůlně, stačilo zavolat Meo, Meo, vždycky nás objevila. Měli jsme ji dlouho, když byla dospělá, odvedli jsme ji s tatínkem do lesa. Rozběhla se, zakývala na nás hlavičkou a zmizela. Obrečeli jsme to s našima i bráchama.

Ale záhy měla zase naše kočička koťátka, takže byla další zábava. Králíky jsme měli puštěné za hájovnou na zahradě kde byla taková stráňka. Samice co čekala mladé si ve stráni udělala doupě, dlouhou noru a porodila tam. Jenže v noci se přes plot dostal nějaký cizí pes a milou samici zakousl. Tak tatínek noru rozkopal a maminka narozené králíčky přenesla ke kočce a ty ji hned začali cucat. Takže je krásně vychovala. Bylo to krásné je pozorovat jak rostou s koťaty. Na jaře se nám vždycky narodila kůzlata, která se hned začala stavět na nožičky a pak vesele poskakovala po dvoře.

Pak jsme se přestěhovali do hájovny v Louňovicích, kam byl tatínek přeložen. Maminka mi přinesla krásné štěňátko, černobílou Kikinku. Směs asi knírače a nevím čeho ještě. Ale byla roztomilá a ohromný kamarád. Všude nás provázela. Do školy jsme jezdili do Kostelce nad Černými lesy. V létě na kole, v zimě autobusem nebo na lyžích. Náš lovecký pes Rigo, byl velký kamarád mého bratra Honzy, pomáhal nám nosit dříví z dřevníku. Nandali jsme prkénka do koše, Rigo vzal do tlamy jedno ucho, Honza z druhé strany druhé ucho a nesli ho domů. To už jsem bydleli na Vyžlovce. Když jsme odjeli do školy, Rigo přiběhl za nějakou dobu za námi do třídy. Učitelé si pak zvykli a brali ho na milost. Po vyučování běžel Rigo vedle kola s Honzou.

V tu dobu už byla válka. V Kostelci na lesním úřadě tatínkovi řekli, že by ho raději přeložili daleko, protože se proslýchalo, že v lese jsou uprchlíci nebo partyzáni, že by Němci mohli tatínka vyšetřovat. Takže jsme se stěhovali do Vernýřova na Kutnohorsko. Po válce nám pak tatínek řekl, že o těch lidech věděl a nosil jim jídlo. Do školy jsem jezdila do Zbraslavic a do Sokola do Uhlířských Janovic. Také jsem tam hrála divadlo, dělali jsme různé besídky kde jsem recitovala a tančila.

V hájovně jsem se starala také o naše zvířátka, měli jsme pět koz. Starou, to byla matka rodu, tu ostatní poslouchali, ta určovala, co a jak bude. Druhá byla Rebeka, ta občas remcala a protestovala, takže ji stará občas musela setřít. Třetí byla Pepina, což byl takový šašek, dělala si co chtěla, hrála si, měla jsem ji moc ráda. Další byl kluk Kamzík. To byl divoch, dělal lumpárny, lezl po střechách, na kůlnu, stodolu, na střechu hájovny, pak skákal dolů.

Měli jsme také prasátka. Jednou jsme měli jedno úplně černé, krásné, blýskalo se na sluníčku. Říkali jsme mu Tonda, všude za námi chodil, začal chodit po třech schůdcích do předsíně, tatínek musel udělat před vchod vrátka. Když přišel Tondův čas, všichni jsme ho obrečeli. Ale nedalo se nic dělat, byla válka, bylo třeba jíst.

Tatínek občas přinesl křečka nebo veverku. Pobíhala po zahradě, pak zmizela v lese. Nebo sojku. Ta se vznesla a frnk přes plot. Honza naučil Kikinu lézt po stromech, po plotě, přes plot. Takže nám pak zmizela a po nějaké době jsme měli krásná štěňátka. Hlavně Afinku, tu jsme si nechali. Byla černobílá, měla delší jemnou srst, byl to náš miláček.

Měli jsme také hodně drůbeže - slepice, kačenky, husy, perličky, krůty. Kačeny chodily přes les na rybník, asi za svými divokými přítelkyněmi. Navečer maminka vždycky zavolala na plné kolo „Kačeny..“ a od rybníka se ozvalo kač, kač a asi za dvacet minut se kačky přikolébaly domů. Náš krocan byl krasavec. Já chodila s červenými mašlemi ve vlasech, to se vždycky rozčiloval, zrudnul, honil mě a křičel. Ale zvykl si a byli jsme pak kamarádi. Pak ho maminka asi na měsíc vyměnila za jiného ze vsi, abychom měli správná krůťata. Ten protože mě neznal, tak mě zase honil po dvoře. Byla jsem ráda, když se zase vrátil náš krocan Pepík. Když krůta seděla na vajíčkách a maminka jí je chodila kontrolovat, šla mamince zobákem po ruce, pěkně uměla klovnout. Maminka musela nosit pevné kožené rukavice. Krůťata se nakonec v pořádku vyklubala a byla s nimi legrace. Musela se ale hlídat, jsou choulostivá, nesmějí, dokud jsou malá, zmoknout, to by mohla uhynout. Tak jak bylo venku mokro, už jsme je nosili domů.

Blížil se konec války. Ani jsem už sama neběhala po lese, vyskytovali se tam němečtí vojáci, utečenci ze zbraslavického letiště. Zřejmě chtěli utéct před blížící se ruskou armádou. Když začal od 5. května volat o pomoc pražský rozhlas, začala po silnici před lesem projíždět Rudá armáda. Vojáků byly plné silnice, hrála hudba, jeli na koních, různých bryčkách, vozech tancích a vojenské technice. Všichni lidé z vesnice jsme je vítali, mávali na ně. Utábořili se na louce, chodili si k nám pro vodu. Tatínek uměl rusky, byl za 1. světové války v Rusku v legiích, takže si s nimi povídal. Vyprávěli co se tam všechno dělo, co Němci prováděli. Na loukách po nich zůstala spousta koní, lidé ze vsi si je odváděli domů. Byl tam krásný černý kůň, měl do krve rozedřený krk, tak jsme si ho s bratrem Honzou vzali, že ho uzdravíme. Šel s námi klidně, začali jsme mu říkat Vraník. Dali jsme ho do chléva ke kozám, hned se spřátelili. Jeden ruský důstojník mi na něj přinesl sedlo, což bylo báječné, začali jsme s Honzou na něm jezdit. Bylo to nádherné, když Vraník přešel do cvalu, měla jsem pocit, že se vznáším, že letím. Starali jsme se o něho, pásli ho, krmili, kartáčovali a hřebelcovali, krk se mu brzy zahojil. Ještě jsme ho museli dát okovat. Když jsme vyváděli ze stáje Vraníka, kozy začaly mečet a Vraník řehtat. Když šly na pastvu kozy, rozřehtal se Vraník a kozy mu odpovídaly. Žili všichni ve velkém kamarádství. Vraník krásně slyšel na jméno, odkudkoli jsem ho zavolala, hned přiběhl.

Po čase se Rudá armáda začala vracet zpět. S Honzou jsme běželi do vsi se dívat. Vraníkovi jsme svázali přední nohy aby nemohl z pastviny kde jsme ho hlídali utéci. Bylo to zajímavé, zase hudba, různé národnosti, takže čas utíkal a začalo se stmívat. My se vraceli až když se úplně setmělo.Když jsme došli k vesnici, potkali jsme maminku, která nám šla plná starostí naproti. Měla prut a pěkně jsme to schytali. Ale co bylo nejhorší, řekla nám, že prý Vraník když slyšel ten vojenský mumraj, že se sebral a odskákal i se svázanýma nohama pryč mezi vojenské koně. Šla ho hledat ale někam se zamíchal, takže ho nenašla. Že prý máme po Vraníkovi. Strašně nám to bylo líto. Když jsme přišli domů, vrhli jsme se do chlíva, v té tmě jsme pískali a Vraník tam byl! Objali jsme ho a brečeli jak malí. Poučili jsme se a už jsme závazky neporušovali. Byli jsme tak šťastní, že ho máme! Co jsem se na něm najezdila! Po lese do lesovny vyřizovat tatínkovi různá lejstra a vzkazy a úřední věci.

Po válce se po nějaké době měli koně vracet. Mě ale napsal Nikolaj lejstro, že Vraník je dar Rudé armády. Jezdila jsem na něm v kyjovském kroji také na různé oslavy a průvody. Nic mu nevadilo, jen jednou na oslavě Mistra Jana Husa kde byla také hudba a vatra. Já na Vraníkovi odrecitovala báseň, vtom spustila hudba, rány do bubnů, Vraník si zřejmě vzpomněl na válečné události a začal upalovat tryskem jako k Neumětelům.Tak jsme ujížděli na silnici a pak běžel dál až se pořádně proběhl, zklidnil, a v pohodě jsme se vrátili zpět. Měli jsme ho dlouho. Pak byl v roce 1947 tatínek přeložen. A museli jsme se stěhovat. Vraníka jsme dali jednomu hodnému sedlákovi, jezdil s bryčkou a tahal v páru s kravkou. Samozřejmě jsme to celá rodina obrečela, ale viděli jsme, že se nebude mít zle, tak to bylo dobré.

Přestěhovali jsme se do Bolehoště – Lipin, tam jsem zase měla kolem sebe kočičky a pejsky. V chlévě si vlaštovky stavěly hnízda a krmily mladé mouchami. Když lilo a ony je nemohly venku chytat, tak jsme s Honzou chytali mouchy v bytě. Přistavili jsme si žebřík a dávali je mláďatům pinzetou. Staří nás pozorovali, ale po nějaké době už nás vítali a byli rádi, že mláďátka krmíme.

Kočička Činčila přišla za maminkou ráno do kuchyně, začala na ni mňoukat a říkala jí, že bude rodit koťátka. Maminka připravila bedýnku, vystlala ji a dala za kamna. Kočička do ní hupsla a začala. Fenka Kikina samozřejmě šla asistovat, pomáhat. Olizovala koťátka i Činčilku a tulily se k sobě. Potom kočička zmizela. Koťátka si postupně odnosila. Chtěla je mít přece jen stranou, na místě, kde by ji nikdo nevyrušoval. Ráno ale najednou Činčila přiběhla do kuchyně a začala mamince žalovat. Mňoukala a hlavičkou ukazovala ke dveřím. Maminka řekla: „Copak Činčilo, že ti ta Kikina něco provedla“, a spustila na Kikinu: „Cos ji udělala?“ Kikna provinile koukla a šla ke dveřím. A mamka: „Žes tý kočičce koťátka ukradla!“ A opravdu. Na dvoře měla Kikina boudičku, v ní byla koťátka pěkně vyskládaná. Maminka Kikině vyhubovala a odnesla koťátka zpátky do sena. Kikina byĺa úplný akrobat. Vylézt po vysokém žebříku a odnést postupně pět koťátek do boudičky, to je výkon! Druhý den je odnosila zase, ale v boudičce u nich ležely obě, Kikina i Činčila. A když pak měla štěňátka zase Kikina, kočička jí také asistovala a chtěla se o ně starat.

Tak jsme tak žili v hájovně všichni pospolu. Já chodila do lesa sázet stromečky, až mě z ROH Ředitelství státních lesů Opočno vytáhli na měsíční školu ROH do Potštejna.Asi si řekli, je nejmladší, nebude se moc vzpouzet, něco se přiučí. Škola ROH byla v zámku, bylo to tam krásné. Prima lidi, výborné jídlo, krásný park, řeka Divoká Orlice. Na závěr měsíčního školení jsme měli večírek. Měli jsme si připravit výstup, což nebylo povinné. Já jsem samozřejmě tančila a dělala nějaké scénky. Po večírku mi vedoucí školy, báječný pan Jareš, řekl, že bych měla jít studovat. Že v Praze existuje konzervatoř, že zjistí adresu a abych si napsala o přihlášku. Tak se mi změnil život.

Vždycky jsem si myslela, že budu dělat lesařinu, ale tanec mě lákal, od malička jsem si pořád tancovala. Takže jsem nakonec složila zkoušky a šla studovat tanec do Prahy, což bylo báječné. Maminka souhlasila, tatínka jsme museli trochu přemlouvat, ale šla jsem dělat milovaný tanec. Nebylo to pro mě lehké, do žádné baletní školy jsem nechodila, vlastně jsem začínala až na konzervatoři. Moc se mi tam líbilo. Na víkendy jsem jezdila domů. Proběhla jsem se po lese s pejsky, potěšila se s rodinou, a zase zpět do Prahy. Pak jsem jednou přijela domů a Kikinka už nebyla. To jsem pořádně obrečela. Udělali jsme jí hrobeček a stále na ni vzpomínali.

Po absolutoriu v roce 1953 jsem se vdala a žádná zvířátka jsme v Praze neměli. Až když nám vyrostla dcera, stále chtěla pejska. To jsme nemohli, co by v bytě sám dělal. Ona ve škole, já s manželem v práci. Tak jsme jí pořídili rybičky. Ty nemůže hladit, za chvíli ji přestaly bavit. Pak jsme měli andulku. Byl to roztomilý ptáček, naučil se mluvit i krásně zpívat. Čížečku, čížečku. Ovčáci čtveráci. Čí a čí. Kočka leze dírou. Vozili jsme ho na chatu, ve vlaku, bylo kolem něho plno lidí a dětí. V hájovně v Orlických horách, kde jsme přes léto bydleli, jsme ho brali s klecí na louku, kde jsme pomáhali sušit seno. On vždy přiletěl na rameno. Jednou jsme ho na louce pustili z klece. Pepíček frnk a uletěl na vysokánské stromy. My ho volali, on volal zase nás. Chtěl přiletět, ale bál se té výšky. Vždycky nad námi v té výšce akorát zakroužil a vrátil se na ty stromy. Ještě dlouho jsme na tu louku chodili a volali ho. V Olešnici jsme dali do výlohy cedulku, že se ztratil papoušek, kdyby ho někdo našel. Pepíčka jsme ale už neviděli.

V Praze jsme si pak přímo od chovatele pořídili dalšího anduláka, přímo z hnízdečka, takže byl s námi úplně od malička a krásně se ochočil. Zpíval, dělal na bidýlku kotrmelce, sedal nám na hlavě a repetil. Přiletěl na zavolání, měli jsme ho dlouho, asi patnáct let. Pak jednou na chatě ležel v kleci mrtvý. Obrečeli jsme ho a už jsme jen pozorovali ptáčky na zahradě, bylo jich tam hodně. Sýkorky, všechny druhy, brhlíci, sojky, strakapoudi, dokonce i žluny a žluvy, chocholouši, hejlové.

A jak jsem se vrátila k pejskům? Mým vnukům pořídili rodiče malého pejska, Jessinku. Byl to kavalír King Charles spaniel. Byla krásná, vnuk Jakub ji naučil spoustu triků. Dcera Eva mi říkala: „Až bude mít Jessinka štěňátka, tak dostaneš holčičku.“ A tak se i stalo. Z jejích štěňátek jsem dostala k narozeninám krásný dárek, Alinku. Můj muž Igor ji moc nechtěl, že si na stará kolena nebude zvykat na psa, ale pak ji samozřejmě miloval a choval ji na klíně. Stala se miláčkem rodiny. Můžete si s ní povídat, věnuje vám všechnu lásku. Nic ji nevadilo, tramvaj, autobus, vlak, auto. Miláček. Jezdila s námi i na chatu. Ve vlaku byla vždy na klíně v tašce.

Jednou na jaře k nám na zahradu přišlo malé mourovaté kotě. Ubohé, hladové. Jestli ho někdo vyhodil nebo bylo od nějaké divoké kočky, nevím. Alinka se ho hned ujala, kotě ji chtělo cucat. Takže jsme měli přírůstek. Koťátko bylo vlastně kočička, začali jsme jí říkat Amálka. Holky si moc rozuměly, hrály si spolu, spaly spolu, spolu se honily po zahradě. Kočičku jsem chtěla dát vykastrovat, jenže mezitím už čekala koťátka. Tak jsme Amálku nechali a Alinka jí pak pomáhala rodit, ošetřovat malá koťátka. Spolu s Amálkou je pak vychovávaly. Byli to tři mourovatí kocourci. Podařilo se nám je všechny rozdat v Nové Vsi, jsou z nich krásní kocouři, všichni se mají výborně. Amálka se pak vykastrovala, aby nebyly problémy s udáváním koťátek.

Když bylo Alince deset let, začala mít problémy se srdíčkem. Sice se léčila, ale v červnu 2005 zemřela. To jsme v Praze s vnuky Romanem a Jakubem pěkně obrečeli. Říkali jsme si, že si už pejska nepořídíme, že je to pak hrozné, když odejde, ale pak se mi začalo stýskat. A dívala jsem se po pejscích. Amálka vždy přes zimu byla v Praze, přes léto na chatě. Naši – dcera Eva s Radkem - měli chovatelskou stanici na border kolie, tak jsem se s pejsky potěšila vždy u nich. Jsou výborní, nejinteligentnější ze všech plemen. Jsou to ovčáčtí psi, krásně pracují s ovcemi, dělají závody agility, naučí se vodit slepce.

Naši se pak přestěhovali do Orlických hor. Evu to tam stejně táhlo. Když byla malá, jezdili jsme přece každé prázdniny do Olešnice v Orlických horách. Naši si v České Rybné u Žamberka koupili starý statek a ten přestavěli. Často jsem k nim jezdila.

Když jsem tam přijela předloni po vánocích, čekalo mě velké překvapení. Mami, máš tady opožděný dárek, řekla mi dcera. Koukám a najednou vidím, že mezi hlavičkami jejích dvou kavalírek se krčí jedna malinká. Rozbrečela jsem se. A tak mám novou kavalíři holčičku, Pegynku. Je roztomilá, zbarvením trikolor. Alinka byla blenheim, hnědobílá. Pegynka je černobílá a má hnědé skvrny na nožičkách, na ocásku, u uší. Je bezvadný kamarád. Loni se jí narodily čtyři štěněcí holčičky. Jsou roztomilé, hraji si s nimi. Také Dyna, border kolie má 5 roztomilých štěňátek.

Takže s pejsky jsem žila jako dítě - i teď jako stará babička. V České Rybné jsem teď s našima již nastálo. Loni v létě jsem totiž měla levostrannou mrtvici, takže jsem byla nejprve v nemocnici na Vinohradech, pak mě naši nechali převézt do nemocnice do Žamberka, aby to za mnou měli blízko. Po propuštění z nemocnice jsem u našich. Starají se o mě a mám tu svojí Pegynku a všechny pejsky.

Marie Korčáková

U panny

Jeho oči se zahleděly na nehybný splávek, zapíchnutý do klidné tůňky pod skálou. Rybář jej však nevnímal. Nechal se unést vzpomínkou.

Je tomu již půl století, ale vidí to tak živě a přesvědčivě, až se mu na rtech objevil úsměv. Byla krásná, mladá, on statný, plný života. Ta škaredá, nešťastná neděle.

Seděli spolu nad touto tůní, na této skále. Měli se rádi. On jako by v poušti oázu našel a ona nejsladší jablko ochutnala. Odběhl na okraj lesa natrhat kytici lásky. Náhle zaslechl tlumené praskání, proťaté výkřikem a hukotem padající skály.

Zbyla mu vzpomínka. Pravdivá, čistá a smutná zároveň.

Splávek se utopil. Přetrhl dědovi nit vzpomínek a vrátil jej do světa tvrdého skutečností. Pomalu vytahuje vlasec. Je celý v napětí. Mohutný nepokojný sumec mu opět uleví a navrátí úsměv. Náhle zaslechl tlumené praskání. Ustrašeně vzhlédl nad sebe a už jen výkřikem protkl hukot padající skály.

Leží vedle sebe, stařec a panna. Milenci.

J. V. Adalbert