Od zajíčka
Ve Stříbrné Skalici, to jsem byla ještě maličká, tatínek když přišel
z lesa, něco přinesl, třeba za kloboučkem kytičky jahod. Jednu pro mne,
jednu pro maminku. Mně s úsměvem říkal: “Mařenko, to máš od zajíčka.
Potkal jsem ho na cestě a on mi dal tu kytičku jahod pro tebe!“ Měla
jsem radost, úplně jsem viděla, jak zajíček sedí na zadních nožkách a
dává tatínkovi ty jahody. Jindy to byly pruty malin nebo houby. Pak také
různé dobroty. Tatínek vodil lesem sedláky a jiné lidi, ukazoval jim,
kde mají dříví, nebo kde mohou vyřezávat a podobně. Oni sebou nosili
svačiny a tatínka často pozvali, aby s nimi posvačil. Tak mi pak tatínek
od zajíčka nosil třeba chleba s uzeným, různým masem, nebo buchty a
koláče, nebo různé ovoce. Když mi tatínek přinesl čokoládové bonbóny
z krámu, tak to také bylo od zajíčka.
Setkání nic moc
Všechna má setkání se zvířátky byla většinou krásná, radostná a plná lásky. Ale také se mi stalo, že vše nebylo tak ideální a setkání nic moc.
Když jsem chodila do druhé třídy, šla jsem se spolužačkou a kamarádkou Danou k nim na návštěvu. Bydleli ve velké vile s velikánskou zahradou. Prošly jsme zahradou k obytnému prostoru, vešly na dvorek, když v tom na mě vyletěl velký kohout, skočil mi na ramena a záda a začal mě klovat do zad a krku. Nedal se odehnat, musela ho sundat Dana. Danina maminka mi pak musela klovance ošetřit kysličníkem a výbornou svačinou. Ten kohout byl jako hlídací pes. Na každého návštěvníka vyletěl, myslím, že ho co nejdříve snědli. Tak to bylo v dětství. Po letech pak málem došlo k setkání daleko horšímu.
Byla jsem zaměstnaná jako tanečnice v Československém státním souboru písní a tanců. Projeli jsme mnohokrát celou republiku a vystupovali ve všech městech a divadlech, jezdili jsme hodně i do zahraničí. Většinou jsme byli ubytováni v nějakém větším městě a odtamtud zajížděli do měst okolních. Jednou jsme byli v Bánské Bystrici a bydleli v Donovalech. Krásný hotel, krásná příroda. Jednou ráno, bylo to v říjnu, venku plno sněhu. Já vždy na zájezdech chodila do přírody na procházky, nebo po různých památkách a hradech.
Toto ráno se mnou šla kolegyně Věra. Vydaly jsme se do lesa na kopec. Byl to úplný prales. Všechno bylo zarostlé, nic se tam neprořezávalo, nečistilo, asi ani nesázelo. Byl tam takový veliký, hluboký příkop, kudy se zřejmě spouští dolů stromy a klády, jak v Pyšné princezně ujížděla Krasava s princem na kládě dolů před zbrojnoši. Také tam byl obrovský posed a najednou - stopy! Velké a vedle malé. Čí to je? Tlapy jako hrom. Psí to nebyly, kravské také ne. Už mi to došlo, byly vidět i drápy. Říkám Věře: „To je medvědice s mládětem!“ Věra se vyděsila a obě jsme zvolaly: “Jdeme domů!“ Celou cestu jsme si říkaly, jen ať je nepotkáme. Naštěstí se setkání nekonalo, takže moje další setkání se zvířátky dopadlo dobře. Když jsme přišly k chaloupkám, ptala jsem se paní na zahrádce, co to mohlo být, A ona říkala, že klidně medvěd, že nedávno někde roztrhal krávu.
Tak už jsme raději na procházky nechodily a spokojily jsme se s cestováním autobusem krásnou krajinou. Jinak si na nějaké špatné setkání se zvířátky nevzpomínám.
Ale přece jen. Když jsme se přistěhovali do Vernýřova, včelař pan Mokrý tatínka přesvědčil, aby si pořídil včely. Měli jsme dva úly. Byly to báječné včelky, neútočné, kamarádské. Maminka hodně na zahrádce pěstovala kytičky. Měli jsme krásné bílé lilie, když jsem se k nim postavila, byly vyšší než já. Na jedné seděla včelka. Nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem ji do ruky a včelka bodla. Ruka otekla jako blázen, prsty jsem měla jako bambule. Pak to šlo pomalu dolů a za pár dní už nebylo nic poznat.
Pak ještě jednou, to už jsme bydleli v Lipinách, mě štípla včela do obličeje. Vypadala jsem jako Číňan, na jedno oko jsem neviděla, druhé jsem měla celé zateklé, i celý obličej. No, vlastní bratr mě nepoznal, a když zjistil, že jsem to já, dostal záchvat smíchu. Maminka pak preventivně, když jsem se měla vdávat, tak raději odvezla s tatínkem úly do pole, dost daleko. Mohlo by se přece stát, kdyby mě včelka štípla, že by si Igor nemohl vzít cizí ženskou, která by se měla vdávat. Vše dobře dopadlo, svatba byla v pořádku na Staroměstském náměstí bez pohromy. Takže se snažím včelkám vyhýbat a nešlápnout na ně v trávě. I když včelí jed je zdravý na klouby.
První skok
S Vraníkem, mým krásným černým koněm jsme se moc najezdili. Jezdila jsem často přes les vyřizovat tatínkovi různé úkoly, jako za dělníky, dělnicemi, na lesní správu a na lesní úřad. Jednou jsem jela po cestě kolem louky a najednou se Vraník přehoupl přes velký příkop. Byl to tak krásný pocit letět vzduchem, pak jsem stále vyhledávala různé překážky. Dříví, klády, škarpy, kupky sena na louce. Moc se mi to líbilo. Jednou při jízdě lesem se to stalo. Myla jsem si předtím vlasy, nechala jsem je rozpuštěné, aby uschly. Měla jsem vlasy až pod zadek. Najednou jsem se zadrhla o větev. Vraník to vycítil a okamžitě zastavil. Vypletla jsem se z větví a pokračovali jsme.
Ze vsi Pivnisko jsem se vracívala dvěma cestami. Jedna zahnula už dříve mezi chalupami na louku a pak rovnou k lesu. Druhá vedla dál po silnici, a až níže vpravo na louku a k lesu. Většinou jsem jezdívala tou první cestou, Vraník byl zvyklý hned zahnout, ale tentokrát jsem chtěla jet druhou cestou, níže. Vraník ale prudce zahnul a já vylétla ze sedla a ocitla jsem se na zemi. Sklonil hlavu, já se ho chytla za krk, nasedla a jeli jsme.
Jednou, to měl sundané podkovy a musel pár dní chodit bos před okováváním, a nesměl chodit po tvrdém. Jeli jsme na okraji silnice a najednou se v měkkém propadl a spadl do škarpy. Já přes něj udělala kotrmelec a zůstala sedět na bobku. Koukali jsme na sebe, zase mi sklonil hlavu, já vylezla, posadila se a jelo se. Ale už jsem ho nenechávala cválat, ale jezdila jsem opatrněji. Můj koníček vraný, povídala jsem si ním, rozuměl mi co po něm chci. Nemusela jsem vůbec používat uzdu. „Vraníku vpravo, vlevo, rovně, stůj, jedeme, zůstaň, čekej“, to jsem mu říkala. Jezdil se mnou i nakupovat, vzorně čekal před krámem, kdekoli.
Marie Korčáková
Setkání nic moc
Všechna má setkání se zvířátky byla většinou krásná, radostná a plná lásky. Ale také se mi stalo, že vše nebylo tak ideální a setkání nic moc.
Když jsem chodila do druhé třídy, šla jsem se spolužačkou a kamarádkou Danou k nim na návštěvu. Bydleli ve velké vile s velikánskou zahradou. Prošly jsme zahradou k obytnému prostoru, vešly na dvorek, když v tom na mě vyletěl velký kohout, skočil mi na ramena a záda a začal mě klovat do zad a krku. Nedal se odehnat, musela ho sundat Dana. Danina maminka mi pak musela klovance ošetřit kysličníkem a výbornou svačinou. Ten kohout byl jako hlídací pes. Na každého návštěvníka vyletěl, myslím, že ho co nejdříve snědli. Tak to bylo v dětství. Po letech pak málem došlo k setkání daleko horšímu.
Byla jsem zaměstnaná jako tanečnice v Československém státním souboru písní a tanců. Projeli jsme mnohokrát celou republiku a vystupovali ve všech městech a divadlech, jezdili jsme hodně i do zahraničí. Většinou jsme byli ubytováni v nějakém větším městě a odtamtud zajížděli do měst okolních. Jednou jsme byli v Bánské Bystrici a bydleli v Donovalech. Krásný hotel, krásná příroda. Jednou ráno, bylo to v říjnu, venku plno sněhu. Já vždy na zájezdech chodila do přírody na procházky, nebo po různých památkách a hradech.
Toto ráno se mnou šla kolegyně Věra. Vydaly jsme se do lesa na kopec. Byl to úplný prales. Všechno bylo zarostlé, nic se tam neprořezávalo, nečistilo, asi ani nesázelo. Byl tam takový veliký, hluboký příkop, kudy se zřejmě spouští dolů stromy a klády, jak v Pyšné princezně ujížděla Krasava s princem na kládě dolů před zbrojnoši. Také tam byl obrovský posed a najednou - stopy! Velké a vedle malé. Čí to je? Tlapy jako hrom. Psí to nebyly, kravské také ne. Už mi to došlo, byly vidět i drápy. Říkám Věře: „To je medvědice s mládětem!“ Věra se vyděsila a obě jsme zvolaly: “Jdeme domů!“ Celou cestu jsme si říkaly, jen ať je nepotkáme. Naštěstí se setkání nekonalo, takže moje další setkání se zvířátky dopadlo dobře. Když jsme přišly k chaloupkám, ptala jsem se paní na zahrádce, co to mohlo být, A ona říkala, že klidně medvěd, že nedávno někde roztrhal krávu.
Tak už jsme raději na procházky nechodily a spokojily jsme se s cestováním autobusem krásnou krajinou. Jinak si na nějaké špatné setkání se zvířátky nevzpomínám.
Ale přece jen. Když jsme se přistěhovali do Vernýřova, včelař pan Mokrý tatínka přesvědčil, aby si pořídil včely. Měli jsme dva úly. Byly to báječné včelky, neútočné, kamarádské. Maminka hodně na zahrádce pěstovala kytičky. Měli jsme krásné bílé lilie, když jsem se k nim postavila, byly vyšší než já. Na jedné seděla včelka. Nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem ji do ruky a včelka bodla. Ruka otekla jako blázen, prsty jsem měla jako bambule. Pak to šlo pomalu dolů a za pár dní už nebylo nic poznat.
Pak ještě jednou, to už jsme bydleli v Lipinách, mě štípla včela do obličeje. Vypadala jsem jako Číňan, na jedno oko jsem neviděla, druhé jsem měla celé zateklé, i celý obličej. No, vlastní bratr mě nepoznal, a když zjistil, že jsem to já, dostal záchvat smíchu. Maminka pak preventivně, když jsem se měla vdávat, tak raději odvezla s tatínkem úly do pole, dost daleko. Mohlo by se přece stát, kdyby mě včelka štípla, že by si Igor nemohl vzít cizí ženskou, která by se měla vdávat. Vše dobře dopadlo, svatba byla v pořádku na Staroměstském náměstí bez pohromy. Takže se snažím včelkám vyhýbat a nešlápnout na ně v trávě. I když včelí jed je zdravý na klouby.
První skok
S Vraníkem, mým krásným černým koněm jsme se moc najezdili. Jezdila jsem často přes les vyřizovat tatínkovi různé úkoly, jako za dělníky, dělnicemi, na lesní správu a na lesní úřad. Jednou jsem jela po cestě kolem louky a najednou se Vraník přehoupl přes velký příkop. Byl to tak krásný pocit letět vzduchem, pak jsem stále vyhledávala různé překážky. Dříví, klády, škarpy, kupky sena na louce. Moc se mi to líbilo. Jednou při jízdě lesem se to stalo. Myla jsem si předtím vlasy, nechala jsem je rozpuštěné, aby uschly. Měla jsem vlasy až pod zadek. Najednou jsem se zadrhla o větev. Vraník to vycítil a okamžitě zastavil. Vypletla jsem se z větví a pokračovali jsme.
Ze vsi Pivnisko jsem se vracívala dvěma cestami. Jedna zahnula už dříve mezi chalupami na louku a pak rovnou k lesu. Druhá vedla dál po silnici, a až níže vpravo na louku a k lesu. Většinou jsem jezdívala tou první cestou, Vraník byl zvyklý hned zahnout, ale tentokrát jsem chtěla jet druhou cestou, níže. Vraník ale prudce zahnul a já vylétla ze sedla a ocitla jsem se na zemi. Sklonil hlavu, já se ho chytla za krk, nasedla a jeli jsme.
Jednou, to měl sundané podkovy a musel pár dní chodit bos před okováváním, a nesměl chodit po tvrdém. Jeli jsme na okraji silnice a najednou se v měkkém propadl a spadl do škarpy. Já přes něj udělala kotrmelec a zůstala sedět na bobku. Koukali jsme na sebe, zase mi sklonil hlavu, já vylezla, posadila se a jelo se. Ale už jsem ho nenechávala cválat, ale jezdila jsem opatrněji. Můj koníček vraný, povídala jsem si ním, rozuměl mi co po něm chci. Nemusela jsem vůbec používat uzdu. „Vraníku vpravo, vlevo, rovně, stůj, jedeme, zůstaň, čekej“, to jsem mu říkala. Jezdil se mnou i nakupovat, vzorně čekal před krámem, kdekoli.
Marie Korčáková