Mám zkušenosti, že většina lidí vychovává a cvičí štěňata „osvědčenou“ metodou pokusů a omylů. Málokdo si uvědomuje, že jak výchova, tak výcvik mají svou logiku. Štěně není stroj, má své biologické potřeby, vyvíjí se, přemýšlí a rádo si hraje. Se svým okolím, a především se svým „páníčkem“, si vytváří vzájemný vztah postupně. Navíc každé štěně je jiné a proto je třeba při výchově i výcviku respektovat jeho individuální schopnosti a vlastnosti. To vše je nutné brát v úvahu.
Období stimulace smyslů (od narození do zhruba osmi týdnů věku)
Hodně záleží na tom, jak je štěně chováno v různých obdobích života. Zajímavé je, že právě první fáze života, tedy do osmi týdnů, je velmi významná a přitom často opomíjená. V prvních zhruba čtrnácti dnech štěně potřebuje hlavně teplo, jídlo, spánek, občasnou masáž (hlavně od své matky masáž bříška jazykem), klid. Štěně se velmi učí nejen od matky, ale i od člověka. Pokud má již v této době bezprostřední a cílený kontakt s člověkem, později ho hodně vnímá. Je třeba u něj stimulovat všechny smysly, nejlépe v pořadí, jak se začínají vyvíjet.
Čich mu znamenitě funguje hned po narození. Štěně je tedy třeba učit kladně vnímat nejen matku a sourozence, ale i člověka, aby i jeho „pach“ si zařadilo mezi příjemné vjemy. Dobrým receptem je například dát štěňatům do pelíšku jeden den nošené tričko, učit je „stopovat“ ruku, v níž je například vonící kus masa, nebo lehnout si na gauč k televizi, postupně si brát jedno štěně po druhém a pohrát si s ním, případně ho nastavit tak, aby usínalo s čumáčkem v podpaždí.
Tím se současně stimuluje i hmat, který se začne vyvíjet hned po čichu. Proto je dobré si se štěnětem hrát, dotýkat se ho, masírovat, zvykat ho na různé povrchy. Bezprostřední kontakt s člověkem může být do budoucna velmi významný, protože pokud ho štěně v mládí nemá, v pokročilejším věku po něm už tolik netouží. Přitom touha zalíbit se člověku, udělat pro něj „první poslední“, je základním předpokladem úspěchu výchovy štěněte a vytvoření vzájemného přátelského kontaktu.
Zrak je pro psa také velmi důležitým smyslem. Tento smysl posilujeme tím, že štěně při hře na sebe stále upozorňujeme.
Sluch se vyvine jako poslední. Zpočátku je dobré ho posilovat komentováním různých činností pomocí citoslovce nelibosti, nebo souhlasu a pochvaly. Později je dobré zvykat štěně na různé zvuky, a to i na ty, které mu mohou být nepříjemné. Ze všeho nejdůležitější je však na štěňata mluvit, učit je spojovat si slova s určitou věcí nebo činností. Velmi často je dobré vyslovovat jejich jméno. To by však zásadně mělo být v kladném smyslu, jménem by se pes nikdy neměl „trestat“. To znamená, že když se nám něco na jeho chování nelíbí, neměli bychom to řešit tak, že na něj přísným hlasem zakřičíte jeho jménem.
Cílem výchovy tak malého štěněte je naučit ho hrát si a tím vlastně se i učit. Už v této době se tak učí vnímat hranice, kam smí a co nesmí, poznává co je to dominance (v rámci vrhu, později už může štěně vyrůstat samo a tato zkušenost by mu mohla chybět), hra podněcuje jeho zvědavost a stimuluje přírodní instinkty. Tak lze ze štěněte vychovat přátelského, nebojácného, čistotného, zvědavého, chytrého a temperamentního psa. Velmi důležitá je zde role matky štěňat. Ona svými vlastnostmi, tím jak se v kontaktu se štěňaty i okolím chová, jaký jim dává vzor, maximální mírou přispívá k vývoji povahy štěňat, proto je tak důležité zodpovědně si vybírat matku vrhu. Velmi důležitý je také způsob chovu. Když štěňata žijí ve špíně a matka jim čistotnost nevštěpuje, nebude jim vadit žít v nečistotě i nadále. Pokud štěňata nemají čistotnost (tedy nejen co se týče močení a kálení, ale i péče o své tělo a chlupy) přirozeně danou, je třeba je jí velmi intenzivně učit.
Období socializace (od dvou do šesti měsíců věku štěněte)
Když je štěněti padesát dnů, může ho jeho majitel prodat. Výchova „starších“ štěňat již většinou probíhá mimo jejich biologickou matku a v jiném prostředí, než ve kterém doposud vyrůstalo. Pro některá štěňata tento přechod může být velkým šokem. Proto je třeba mu tento přechod co nejvíce ulehčit.
Výchova by měla probíhat ve stejném duchu i dalších několik měsíců. Nyní však již nastupuje jakási „výuka“ různých „dovedností“. Jak již bylo řečeno, štěně již většinou vyrůstá bez matky, samo, nebo jen v malém kolektivu psů. Mělo by se naučit nezávislosti, navazování přátelství i s jinými lidmi a zvířaty, a to jak v rodině svého majitele, tak i mimo ni, ale hlavně začít rozeznávat rozdíl mezi hrou a poslušností.
Hned od prvních měsíců věku štěněte je třeba v něm rozvinout touhu po pochvale. Dobré je má-li štěně možnost vyrůstat v malé smečce, především tam, kde je s dorůstajícím štěnětem dospělý jedinec. Štěně sice malinko ztrácí tzv. bezmezný vztah k člověku, ale možná je to dobře. Naučí se žít v kolektivu psů, ve kterém každý pes má touhu bojovat o přízeň svého pána. Pozná co je hierarchie, respekt, trpělivost. Ve smečce se štěně naučí zalehávat a pózovat, používat mimiku. Hra venku s ostatními psy přispívá k jeho zdraví a trénovanosti. Důležité je brát štěně ven i samostatně bez ostatních psů. Když je pak se svým pánem mimo smečku rychle se přeladí na něho.
Pokud má v tomto období štěně velmi málo tzv. handlingu, tedy téměř neustálého kontaktu s člověkem v různých prostředích, velmi obtížně se pak cvičí. Chce to brát štěně kamkoliv jdete a kam ho můžete vzít s sebou. Velmi důležité je se při tom štěněti věnovat, hrát si s ním. Hrou s člověkem se štěně naučí vzájemným vztahům, dobře se navzájem poznávají.
Štěně by se také mělo naučit posilovat své sebevědomí, ale současně uznávat svého pána jako autoritu, které je nutné se podřídit. Mělo by se naučit chápat, jak a proč jeho páníček, například intonací hlasu, stupňuje vynucení svých požadavků a příkazů, ať již těch kladných (vyhecování k větší aktivitě), nebo záporných (důraznější a ještě důraznější napomenutí).
Učení základním povelům
Přivolání je téměř první cvik, který by se štěně mělo naučit opravdu perfektně. Pro běžný život je bezesporu nejdůležitější dovedností. Je třeba pro to používat stále stejný povel, například „Ke mně“. Pokud se svým psem nechcete dělat zkoušky v poslušnosti, není nutné, aby štěně přiběhlo až k páníčkovi a předpisově si před ním sedlo. Přiběhnutí k člověku by však mělo být radostné, s okamžitou reakcí na povel, a rychlé (v běhu). Upevňování této „vlastnosti“ je poměrně jednoduché: po přiběhnutí dostane štěně pochvalu, a to nejen v podobě neskrývané radosti jeho páníčka, ale i ve formě nějaké dobroty (kousek kuřecího masa nebo sýra, popřípadě speciální granulky – bonbony, například s játrovou polevou). Je však nutné „cvik“ alespoň třikrát denně opakovat, a to v různých situacích. Nejprve bez jiných rušících vlivů, později s těmito vlivy. Štěně je nutné v rámci tréninku přivolávat, i když to nepotřebujete – je to výcvik. Důležité ale je si uvědomit, že pro malé štěně jsou například jiní psi velkým lákadlem, je nutné nejprve mu dávat povel v situaci, kdy je pravděpodobné, že poslechne. Špatné je to podcenit a pak opakovaně volat povel bez patřičného efektu. Pokud vidíte, že jiné vjemy jsou silnější, raději si v klidu, bez povelu pro štěně dojděte, nalákejte, upoutejte na vodítko a další situaci připravte tak, aby bylo pravděpodobné, že štěně poslechne. V této výchově mohou pomoci známí nebo třeba instruktor ze cvičáku. Podobné je to třeba v období puberty, zhruba v období 9 –15 měsíců, je to velmi individuální, kdy najednou štěně přestane na zavolání poslouchat, dělá, jako když neslyší. V tu chvíli není dobré křičet a vztekat se, ale použít nějaký fígl. Když nezabere upozornění (tlesknutím dlaní, dupnutím nebo hozením nějakého předmětu kousek od štěněte, aby si uvědomilo přítomnost cvičitele) dá se mu jiný povel, který zná a reaguje na něj, například „lehni“, a pak následuje přivolání, odměna a volnost.
Zalehnutí je také velmi důležitý a nezbytný cvik, který leckdy může psovi zachránit život. Například, když by chtělo přeběhnout silnici, po které jede auto. Stejně jako přiběhnutí, tak i zastavení (zalehnutí) by mělo být štěnětem a později dospělým psem prováděno radostně a reakce štěněte či dospělého psa na povel by měla být okamžitá. Opět není nutné předpisové zalehnutí stačí, když se pes v běhu zastaví, aniž by udělal dalších několik kroků. Takto se to dá naučit jedině hrou a následnou okamžitou pochvalou.
Důležité je štěně naučit také odvolání (ukončení) činnosti. Hra je pro něj obvykle nejžádanější částí dne. Nerado ji ukončuje. Ukončení výcviku (hry) pak bývá pro něj možná největším trestem. Brzy pochopí, že vždy, když při výcviku (hře) udělá, něco špatně páníček se rozhněvá a práci (hru) ukončí. Jak ji ale ukončit a štěně tím netrestat? Zavolejte ho vždy několikrát během výcviku. Hodně ho pochvalte a potom pokračujte v práci (hře). Toto obvykle stačí na úplné vyřešení daného problému. Lekci vždy zakončete v dobré náladě. Když se něco nedaří, je dobré zakončit výcvik nějakým jednoduchým cvikem, který štěně dobře umí. Za to je ho samozřejmě nezbytné radostně pochválit. U některých psů se zdá jako by jim bylo jedno, jestli je chválíte či ne, ale ačkoliv radost z pochvaly nedávají najevo, věřte, vždy ji ocení. Pro ukončení práce si najděte vhodný povel, například „To stačí“.
Velmi důležité je naučit štěně, aby okamžitě reagovalo na napomenutí tím, že přestane dělat, co nesmí. Zákaz, například „Ne“ pak cvičitelé používají na všechny zákazové činnosti bez ohledu jakou „neplechu“ štěně dělá. Není dobré pořád něco zakazovat, je třeba také hodně chválit. Proto je třeba hodně používat pokyn k souhlasu s nějakou činností, který je současně vybídnutím k činnosti. Může to být i pouhé citoslovce, které nějakým způsobem psa aktivuje, například „Ššš“.
V čem je tedy hlavní podstata výchovy a výcviku štěněte?
Osvědčené heslo „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“ plně platí i u psů. Pokud bude štěně vyrůstat „jako dříví v lese“, nevytvoříte si s ním plnohodnotný vztah vzájemné důvěry a nikdy z něj nevychováte tak dobrého psa, jaký by mohl být, kdybyste se mu v období jeho štěněčího věku více věnovali.
Trik úspěšnosti v okamžitém poslechnutí štěněte (psa) na povely je v tom, že psa je třeba hodně učit, když je ještě malým štěnětem a vštěpovat mu je důsledně. V tom je třeba být neústupný. Když štěně dvacetkrát neposlechne, stane se mu to normálním a pak nebude poslouchat ani na ostatní povely. To ovšem neznamená, že ho budete učit, i když na něm budete vidět známky únavy. Je třeba stále myslet na to, že nejlepší metodou výcviku je hra. Aby štěně bralo výcvik jako hru, nesmí se nudit, nesmí se „otrávit“. Přílišné „drilování“ se pro výcvik nehodí.
Radko Loučka