Narodila jsem se v hájovně a odmalička byla
obklopena zvířátky. Náš lovecký pes Don mě opatroval, hlídal, staral se o mne.
Když jsem se natáhla, sklonil se nade mnou, já ho objala a zvedl mě. Když on
seděl a já stála, byli jsme stejně vysocí. Tatínek jednou přinesl domů malou
srnečku. Někdo ji vyndal z pelíšku, hrozilo jí, že zahyne, máma srna když
ucítí lidský pach, srnče opustí. Tak se jí tatínek k naší velké radosti
ujal. Protože říkala Meea, pojmenovali jsme ji Mea. S mým bratrem Honzou
jsme si s ní hráli na schovávanou, vždycky nás našla. Ať jsme se schovali
někde v hájovně, stodole nebo v kůlně, stačilo zavolat Meo, Meo,
vždycky nás objevila. Měli jsme ji dlouho, když byla dospělá, odvedli jsme ji
s tatínkem do lesa. Rozběhla se, zakývala na nás hlavičkou a zmizela.
Obrečeli jsme to s našima i bráchama.
Ale záhy měla zase naše kočička koťátka, takže byla další zábava. Králíky jsme měli puštěné za hájovnou na zahradě kde byla taková stráňka. Samice co čekala mladé si ve stráni udělala doupě, dlouhou noru a porodila tam. Jenže v noci se přes plot dostal nějaký cizí pes a milou samici zakousl. Tak tatínek noru rozkopal a maminka narozené králíčky přenesla ke kočce a ty ji hned začali cucat. Takže je krásně vychovala. Bylo to krásné je pozorovat jak rostou s koťaty. Na jaře se nám vždycky narodila kůzlata, která se hned začala stavět na nožičky a pak vesele poskakovala po dvoře.
Pak jsme se přestěhovali do hájovny v Louňovicích, kam byl tatínek přeložen. Maminka mi přinesla krásné štěňátko, černobílou Kikinku. Směs asi knírače a nevím čeho ještě. Ale byla roztomilá a ohromný kamarád. Všude nás provázela. Do školy jsme jezdili do Kostelce nad Černými lesy. V létě na kole, v zimě autobusem nebo na lyžích. Náš lovecký pes Rigo, byl velký kamarád mého bratra Honzy, pomáhal nám nosit dříví z dřevníku. Nandali jsme prkénka do koše, Rigo vzal do tlamy jedno ucho, Honza z druhé strany druhé ucho a nesli ho domů. To už jsem bydleli na Vyžlovce. Když jsme odjeli do školy, Rigo přiběhl za nějakou dobu za námi do třídy. Učitelé si pak zvykli a brali ho na milost. Po vyučování běžel Rigo vedle kola s Honzou.
V tu dobu už byla válka. V Kostelci na lesním úřadě tatínkovi řekli, že by ho raději přeložili daleko, protože se proslýchalo, že v lese jsou uprchlíci nebo partyzáni, že by Němci mohli tatínka vyšetřovat. Takže jsme se stěhovali do Vernýřova na Kutnohorsko. Po válce nám pak tatínek řekl, že o těch lidech věděl a nosil jim jídlo. Do školy jsem jezdila do Zbraslavic a do Sokola do Uhlířských Janovic. Také jsem tam hrála divadlo, dělali jsme různé besídky kde jsem recitovala a tančila.
V hájovně jsem se starala také o naše zvířátka, měli jsme pět koz. Starou, to byla matka rodu, tu ostatní poslouchali, ta určovala, co a jak bude. Druhá byla Rebeka, ta občas remcala a protestovala, takže ji stará občas musela setřít. Třetí byla Pepina, což byl takový šašek, dělala si co chtěla, hrála si, měla jsem ji moc ráda. Další byl kluk Kamzík. To byl divoch, dělal lumpárny, lezl po střechách, na kůlnu, stodolu, na střechu hájovny, pak skákal dolů.
Měli jsme také prasátka. Jednou jsme měli jedno úplně černé, krásné, blýskalo se na sluníčku. Říkali jsme mu Tonda, všude za námi chodil, začal chodit po třech schůdcích do předsíně, tatínek musel udělat před vchod vrátka. Když přišel Tondův čas, všichni jsme ho obrečeli. Ale nedalo se nic dělat, byla válka, bylo třeba jíst.
Tatínek občas přinesl křečka nebo veverku. Pobíhala po zahradě, pak zmizela v lese. Nebo sojku. Ta se vznesla a frnk přes plot. Honza naučil Kikinu lézt po stromech, po plotě, přes plot. Takže nám pak zmizela a po nějaké době jsme měli krásná štěňátka. Hlavně Afinku, tu jsme si nechali. Byla černobílá, měla delší jemnou srst, byl to náš miláček.
Měli jsme také hodně drůbeže - slepice, kačenky, husy, perličky, krůty. Kačeny chodily přes les na rybník, asi za svými divokými přítelkyněmi. Navečer maminka vždycky zavolala na plné kolo „Kačeny..“ a od rybníka se ozvalo kač, kač a asi za dvacet minut se kačky přikolébaly domů. Náš krocan byl krasavec. Já chodila s červenými mašlemi ve vlasech, to se vždycky rozčiloval, zrudnul, honil mě a křičel. Ale zvykl si a byli jsme pak kamarádi. Pak ho maminka asi na měsíc vyměnila za jiného ze vsi, abychom měli správná krůťata. Ten protože mě neznal, tak mě zase honil po dvoře. Byla jsem ráda, když se zase vrátil náš krocan Pepík. Když krůta seděla na vajíčkách a maminka jí je chodila kontrolovat, šla mamince zobákem po ruce, pěkně uměla klovnout. Maminka musela nosit pevné kožené rukavice. Krůťata se nakonec v pořádku vyklubala a byla s nimi legrace. Musela se ale hlídat, jsou choulostivá, nesmějí, dokud jsou malá, zmoknout, to by mohla uhynout. Tak jak bylo venku mokro, už jsme je nosili domů.
Blížil se konec války. Ani jsem už sama neběhala po lese, vyskytovali se tam němečtí vojáci, utečenci ze zbraslavického letiště. Zřejmě chtěli utéct před blížící se ruskou armádou. Když začal od 5. května volat o pomoc pražský rozhlas, začala po silnici před lesem projíždět Rudá armáda. Vojáků byly plné silnice, hrála hudba, jeli na koních, různých bryčkách, vozech tancích a vojenské technice. Všichni lidé z vesnice jsme je vítali, mávali na ně. Utábořili se na louce, chodili si k nám pro vodu. Tatínek uměl rusky, byl za 1. světové války v Rusku v legiích, takže si s nimi povídal. Vyprávěli co se tam všechno dělo, co Němci prováděli. Na loukách po nich zůstala spousta koní, lidé ze vsi si je odváděli domů. Byl tam krásný černý kůň, měl do krve rozedřený krk, tak jsme si ho s bratrem Honzou vzali, že ho uzdravíme. Šel s námi klidně, začali jsme mu říkat Vraník. Dali jsme ho do chléva ke kozám, hned se spřátelili. Jeden ruský důstojník mi na něj přinesl sedlo, což bylo báječné, začali jsme s Honzou na něm jezdit. Bylo to nádherné, když Vraník přešel do cvalu, měla jsem pocit, že se vznáším, že letím. Starali jsme se o něho, pásli ho, krmili, kartáčovali a hřebelcovali, krk se mu brzy zahojil. Ještě jsme ho museli dát okovat. Když jsme vyváděli ze stáje Vraníka, kozy začaly mečet a Vraník řehtat. Když šly na pastvu kozy, rozřehtal se Vraník a kozy mu odpovídaly. Žili všichni ve velkém kamarádství. Vraník krásně slyšel na jméno, odkudkoli jsem ho zavolala, hned přiběhl.
Po čase se Rudá armáda začala vracet zpět. S Honzou jsme běželi do vsi se dívat. Vraníkovi jsme svázali přední nohy aby nemohl z pastviny kde jsme ho hlídali utéci. Bylo to zajímavé, zase hudba, různé národnosti, takže čas utíkal a začalo se stmívat. My se vraceli až když se úplně setmělo.Když jsme došli k vesnici, potkali jsme maminku, která nám šla plná starostí naproti. Měla prut a pěkně jsme to schytali. Ale co bylo nejhorší, řekla nám, že prý Vraník když slyšel ten vojenský mumraj, že se sebral a odskákal i se svázanýma nohama pryč mezi vojenské koně. Šla ho hledat ale někam se zamíchal, takže ho nenašla. Že prý máme po Vraníkovi. Strašně nám to bylo líto. Když jsme přišli domů, vrhli jsme se do chlíva, v té tmě jsme pískali a Vraník tam byl! Objali jsme ho a brečeli jak malí. Poučili jsme se a už jsme závazky neporušovali. Byli jsme tak šťastní, že ho máme! Co jsem se na něm najezdila! Po lese do lesovny vyřizovat tatínkovi různá lejstra a vzkazy a úřední věci.
Po válce se po nějaké době měli koně vracet. Mě ale napsal Nikolaj lejstro, že Vraník je dar Rudé armády. Jezdila jsem na něm v kyjovském kroji také na různé oslavy a průvody. Nic mu nevadilo, jen jednou na oslavě Mistra Jana Husa kde byla také hudba a vatra. Já na Vraníkovi odrecitovala báseň, vtom spustila hudba, rány do bubnů, Vraník si zřejmě vzpomněl na válečné události a začal upalovat tryskem jako k Neumětelům.Tak jsme ujížděli na silnici a pak běžel dál až se pořádně proběhl, zklidnil, a v pohodě jsme se vrátili zpět. Měli jsme ho dlouho. Pak byl v roce 1947 tatínek přeložen. A museli jsme se stěhovat. Vraníka jsme dali jednomu hodnému sedlákovi, jezdil s bryčkou a tahal v páru s kravkou. Samozřejmě jsme to celá rodina obrečela, ale viděli jsme, že se nebude mít zle, tak to bylo dobré.
Přestěhovali jsme se do Bolehoště – Lipin, tam jsem zase měla kolem sebe kočičky a pejsky. V chlévě si vlaštovky stavěly hnízda a krmily mladé mouchami. Když lilo a ony je nemohly venku chytat, tak jsme s Honzou chytali mouchy v bytě. Přistavili jsme si žebřík a dávali je mláďatům pinzetou. Staří nás pozorovali, ale po nějaké době už nás vítali a byli rádi, že mláďátka krmíme.
Kočička Činčila přišla za maminkou ráno do kuchyně, začala na ni mňoukat a říkala jí, že bude rodit koťátka. Maminka připravila bedýnku, vystlala ji a dala za kamna. Kočička do ní hupsla a začala. Fenka Kikina samozřejmě šla asistovat, pomáhat. Olizovala koťátka i Činčilku a tulily se k sobě. Potom kočička zmizela. Koťátka si postupně odnosila. Chtěla je mít přece jen stranou, na místě, kde by ji nikdo nevyrušoval. Ráno ale najednou Činčila přiběhla do kuchyně a začala mamince žalovat. Mňoukala a hlavičkou ukazovala ke dveřím. Maminka řekla: „Copak Činčilo, že ti ta Kikina něco provedla“, a spustila na Kikinu: „Cos ji udělala?“ Kikna provinile koukla a šla ke dveřím. A mamka: „Žes tý kočičce koťátka ukradla!“ A opravdu. Na dvoře měla Kikina boudičku, v ní byla koťátka pěkně vyskládaná. Maminka Kikině vyhubovala a odnesla koťátka zpátky do sena. Kikina byĺa úplný akrobat. Vylézt po vysokém žebříku a odnést postupně pět koťátek do boudičky, to je výkon! Druhý den je odnosila zase, ale v boudičce u nich ležely obě, Kikina i Činčila. A když pak měla štěňátka zase Kikina, kočička jí také asistovala a chtěla se o ně starat.
Tak jsme tak žili v hájovně všichni pospolu. Já chodila do lesa sázet stromečky, až mě z ROH Ředitelství státních lesů Opočno vytáhli na měsíční školu ROH do Potštejna.Asi si řekli, je nejmladší, nebude se moc vzpouzet, něco se přiučí. Škola ROH byla v zámku, bylo to tam krásné. Prima lidi, výborné jídlo, krásný park, řeka Divoká Orlice. Na závěr měsíčního školení jsme měli večírek. Měli jsme si připravit výstup, což nebylo povinné. Já jsem samozřejmě tančila a dělala nějaké scénky. Po večírku mi vedoucí školy, báječný pan Jareš, řekl, že bych měla jít studovat. Že v Praze existuje konzervatoř, že zjistí adresu a abych si napsala o přihlášku. Tak se mi změnil život.
Vždycky jsem si myslela, že budu dělat lesařinu, ale tanec mě lákal, od malička jsem si pořád tancovala. Takže jsem nakonec složila zkoušky a šla studovat tanec do Prahy, což bylo báječné. Maminka souhlasila, tatínka jsme museli trochu přemlouvat, ale šla jsem dělat milovaný tanec. Nebylo to pro mě lehké, do žádné baletní školy jsem nechodila, vlastně jsem začínala až na konzervatoři. Moc se mi tam líbilo. Na víkendy jsem jezdila domů. Proběhla jsem se po lese s pejsky, potěšila se s rodinou, a zase zpět do Prahy. Pak jsem jednou přijela domů a Kikinka už nebyla. To jsem pořádně obrečela. Udělali jsme jí hrobeček a stále na ni vzpomínali.
Po absolutoriu v roce 1953 jsem se vdala a žádná zvířátka jsme v Praze neměli. Až když nám vyrostla dcera, stále chtěla pejska. To jsme nemohli, co by v bytě sám dělal. Ona ve škole, já s manželem v práci. Tak jsme jí pořídili rybičky. Ty nemůže hladit, za chvíli ji přestaly bavit. Pak jsme měli andulku. Byl to roztomilý ptáček, naučil se mluvit i krásně zpívat. Čížečku, čížečku. Ovčáci čtveráci. Čí a čí. Kočka leze dírou. Vozili jsme ho na chatu, ve vlaku, bylo kolem něho plno lidí a dětí. V hájovně v Orlických horách, kde jsme přes léto bydleli, jsme ho brali s klecí na louku, kde jsme pomáhali sušit seno. On vždy přiletěl na rameno. Jednou jsme ho na louce pustili z klece. Pepíček frnk a uletěl na vysokánské stromy. My ho volali, on volal zase nás. Chtěl přiletět, ale bál se té výšky. Vždycky nad námi v té výšce akorát zakroužil a vrátil se na ty stromy. Ještě dlouho jsme na tu louku chodili a volali ho. V Olešnici jsme dali do výlohy cedulku, že se ztratil papoušek, kdyby ho někdo našel. Pepíčka jsme ale už neviděli.
V Praze jsme si pak přímo od chovatele pořídili dalšího anduláka, přímo z hnízdečka, takže byl s námi úplně od malička a krásně se ochočil. Zpíval, dělal na bidýlku kotrmelce, sedal nám na hlavě a repetil. Přiletěl na zavolání, měli jsme ho dlouho, asi patnáct let. Pak jednou na chatě ležel v kleci mrtvý. Obrečeli jsme ho a už jsme jen pozorovali ptáčky na zahradě, bylo jich tam hodně. Sýkorky, všechny druhy, brhlíci, sojky, strakapoudi, dokonce i žluny a žluvy, chocholouši, hejlové.
A jak jsem se vrátila k pejskům? Mým vnukům pořídili rodiče malého pejska, Jessinku. Byl to kavalír King Charles spaniel. Byla krásná, vnuk Jakub ji naučil spoustu triků. Dcera Eva mi říkala: „Až bude mít Jessinka štěňátka, tak dostaneš holčičku.“ A tak se i stalo. Z jejích štěňátek jsem dostala k narozeninám krásný dárek, Alinku. Můj muž Igor ji moc nechtěl, že si na stará kolena nebude zvykat na psa, ale pak ji samozřejmě miloval a choval ji na klíně. Stala se miláčkem rodiny. Můžete si s ní povídat, věnuje vám všechnu lásku. Nic ji nevadilo, tramvaj, autobus, vlak, auto. Miláček. Jezdila s námi i na chatu. Ve vlaku byla vždy na klíně v tašce.
Jednou na jaře k nám na zahradu přišlo malé mourovaté kotě. Ubohé, hladové. Jestli ho někdo vyhodil nebo bylo od nějaké divoké kočky, nevím. Alinka se ho hned ujala, kotě ji chtělo cucat. Takže jsme měli přírůstek. Koťátko bylo vlastně kočička, začali jsme jí říkat Amálka. Holky si moc rozuměly, hrály si spolu, spaly spolu, spolu se honily po zahradě. Kočičku jsem chtěla dát vykastrovat, jenže mezitím už čekala koťátka. Tak jsme Amálku nechali a Alinka jí pak pomáhala rodit, ošetřovat malá koťátka. Spolu s Amálkou je pak vychovávaly. Byli to tři mourovatí kocourci. Podařilo se nám je všechny rozdat v Nové Vsi, jsou z nich krásní kocouři, všichni se mají výborně. Amálka se pak vykastrovala, aby nebyly problémy s udáváním koťátek.
Když bylo Alince deset let, začala mít problémy se srdíčkem. Sice se léčila, ale v červnu 2005 zemřela. To jsme v Praze s vnuky Romanem a Jakubem pěkně obrečeli. Říkali jsme si, že si už pejska nepořídíme, že je to pak hrozné, když odejde, ale pak se mi začalo stýskat. A dívala jsem se po pejscích. Amálka vždy přes zimu byla v Praze, přes léto na chatě. Naši – dcera Eva s Radkem - měli chovatelskou stanici na border kolie, tak jsem se s pejsky potěšila vždy u nich. Jsou výborní, nejinteligentnější ze všech plemen. Jsou to ovčáčtí psi, krásně pracují s ovcemi, dělají závody agility, naučí se vodit slepce.
Naši se pak přestěhovali do Orlických hor. Evu to tam stejně táhlo. Když byla malá, jezdili jsme přece každé prázdniny do Olešnice v Orlických horách. Naši si v České Rybné u Žamberka koupili starý statek a ten přestavěli. Často jsem k nim jezdila.
Když jsem tam přijela předloni po vánocích, čekalo mě velké překvapení. Mami, máš tady opožděný dárek, řekla mi dcera. Koukám a najednou vidím, že mezi hlavičkami jejích dvou kavalírek se krčí jedna malinká. Rozbrečela jsem se. A tak mám novou kavalíři holčičku, Pegynku. Je roztomilá, zbarvením trikolor. Alinka byla blenheim, hnědobílá. Pegynka je černobílá a má hnědé skvrny na nožičkách, na ocásku, u uší. Je bezvadný kamarád. Loni se jí narodily čtyři štěněcí holčičky. Jsou roztomilé, hraji si s nimi. Také Dyna, border kolie má 5 roztomilých štěňátek.
Takže s pejsky jsem žila jako dítě - i teď jako stará babička. V České Rybné jsem teď s našima již nastálo. Loni v létě jsem totiž měla levostrannou mrtvici, takže jsem byla nejprve v nemocnici na Vinohradech, pak mě naši nechali převézt do nemocnice do Žamberka, aby to za mnou měli blízko. Po propuštění z nemocnice jsem u našich. Starají se o mě a mám tu svojí Pegynku a všechny pejsky.
Marie Korčáková
Ale záhy měla zase naše kočička koťátka, takže byla další zábava. Králíky jsme měli puštěné za hájovnou na zahradě kde byla taková stráňka. Samice co čekala mladé si ve stráni udělala doupě, dlouhou noru a porodila tam. Jenže v noci se přes plot dostal nějaký cizí pes a milou samici zakousl. Tak tatínek noru rozkopal a maminka narozené králíčky přenesla ke kočce a ty ji hned začali cucat. Takže je krásně vychovala. Bylo to krásné je pozorovat jak rostou s koťaty. Na jaře se nám vždycky narodila kůzlata, která se hned začala stavět na nožičky a pak vesele poskakovala po dvoře.
Pak jsme se přestěhovali do hájovny v Louňovicích, kam byl tatínek přeložen. Maminka mi přinesla krásné štěňátko, černobílou Kikinku. Směs asi knírače a nevím čeho ještě. Ale byla roztomilá a ohromný kamarád. Všude nás provázela. Do školy jsme jezdili do Kostelce nad Černými lesy. V létě na kole, v zimě autobusem nebo na lyžích. Náš lovecký pes Rigo, byl velký kamarád mého bratra Honzy, pomáhal nám nosit dříví z dřevníku. Nandali jsme prkénka do koše, Rigo vzal do tlamy jedno ucho, Honza z druhé strany druhé ucho a nesli ho domů. To už jsem bydleli na Vyžlovce. Když jsme odjeli do školy, Rigo přiběhl za nějakou dobu za námi do třídy. Učitelé si pak zvykli a brali ho na milost. Po vyučování běžel Rigo vedle kola s Honzou.
V tu dobu už byla válka. V Kostelci na lesním úřadě tatínkovi řekli, že by ho raději přeložili daleko, protože se proslýchalo, že v lese jsou uprchlíci nebo partyzáni, že by Němci mohli tatínka vyšetřovat. Takže jsme se stěhovali do Vernýřova na Kutnohorsko. Po válce nám pak tatínek řekl, že o těch lidech věděl a nosil jim jídlo. Do školy jsem jezdila do Zbraslavic a do Sokola do Uhlířských Janovic. Také jsem tam hrála divadlo, dělali jsme různé besídky kde jsem recitovala a tančila.
V hájovně jsem se starala také o naše zvířátka, měli jsme pět koz. Starou, to byla matka rodu, tu ostatní poslouchali, ta určovala, co a jak bude. Druhá byla Rebeka, ta občas remcala a protestovala, takže ji stará občas musela setřít. Třetí byla Pepina, což byl takový šašek, dělala si co chtěla, hrála si, měla jsem ji moc ráda. Další byl kluk Kamzík. To byl divoch, dělal lumpárny, lezl po střechách, na kůlnu, stodolu, na střechu hájovny, pak skákal dolů.
Měli jsme také prasátka. Jednou jsme měli jedno úplně černé, krásné, blýskalo se na sluníčku. Říkali jsme mu Tonda, všude za námi chodil, začal chodit po třech schůdcích do předsíně, tatínek musel udělat před vchod vrátka. Když přišel Tondův čas, všichni jsme ho obrečeli. Ale nedalo se nic dělat, byla válka, bylo třeba jíst.
Tatínek občas přinesl křečka nebo veverku. Pobíhala po zahradě, pak zmizela v lese. Nebo sojku. Ta se vznesla a frnk přes plot. Honza naučil Kikinu lézt po stromech, po plotě, přes plot. Takže nám pak zmizela a po nějaké době jsme měli krásná štěňátka. Hlavně Afinku, tu jsme si nechali. Byla černobílá, měla delší jemnou srst, byl to náš miláček.
Měli jsme také hodně drůbeže - slepice, kačenky, husy, perličky, krůty. Kačeny chodily přes les na rybník, asi za svými divokými přítelkyněmi. Navečer maminka vždycky zavolala na plné kolo „Kačeny..“ a od rybníka se ozvalo kač, kač a asi za dvacet minut se kačky přikolébaly domů. Náš krocan byl krasavec. Já chodila s červenými mašlemi ve vlasech, to se vždycky rozčiloval, zrudnul, honil mě a křičel. Ale zvykl si a byli jsme pak kamarádi. Pak ho maminka asi na měsíc vyměnila za jiného ze vsi, abychom měli správná krůťata. Ten protože mě neznal, tak mě zase honil po dvoře. Byla jsem ráda, když se zase vrátil náš krocan Pepík. Když krůta seděla na vajíčkách a maminka jí je chodila kontrolovat, šla mamince zobákem po ruce, pěkně uměla klovnout. Maminka musela nosit pevné kožené rukavice. Krůťata se nakonec v pořádku vyklubala a byla s nimi legrace. Musela se ale hlídat, jsou choulostivá, nesmějí, dokud jsou malá, zmoknout, to by mohla uhynout. Tak jak bylo venku mokro, už jsme je nosili domů.
Blížil se konec války. Ani jsem už sama neběhala po lese, vyskytovali se tam němečtí vojáci, utečenci ze zbraslavického letiště. Zřejmě chtěli utéct před blížící se ruskou armádou. Když začal od 5. května volat o pomoc pražský rozhlas, začala po silnici před lesem projíždět Rudá armáda. Vojáků byly plné silnice, hrála hudba, jeli na koních, různých bryčkách, vozech tancích a vojenské technice. Všichni lidé z vesnice jsme je vítali, mávali na ně. Utábořili se na louce, chodili si k nám pro vodu. Tatínek uměl rusky, byl za 1. světové války v Rusku v legiích, takže si s nimi povídal. Vyprávěli co se tam všechno dělo, co Němci prováděli. Na loukách po nich zůstala spousta koní, lidé ze vsi si je odváděli domů. Byl tam krásný černý kůň, měl do krve rozedřený krk, tak jsme si ho s bratrem Honzou vzali, že ho uzdravíme. Šel s námi klidně, začali jsme mu říkat Vraník. Dali jsme ho do chléva ke kozám, hned se spřátelili. Jeden ruský důstojník mi na něj přinesl sedlo, což bylo báječné, začali jsme s Honzou na něm jezdit. Bylo to nádherné, když Vraník přešel do cvalu, měla jsem pocit, že se vznáším, že letím. Starali jsme se o něho, pásli ho, krmili, kartáčovali a hřebelcovali, krk se mu brzy zahojil. Ještě jsme ho museli dát okovat. Když jsme vyváděli ze stáje Vraníka, kozy začaly mečet a Vraník řehtat. Když šly na pastvu kozy, rozřehtal se Vraník a kozy mu odpovídaly. Žili všichni ve velkém kamarádství. Vraník krásně slyšel na jméno, odkudkoli jsem ho zavolala, hned přiběhl.
Po čase se Rudá armáda začala vracet zpět. S Honzou jsme běželi do vsi se dívat. Vraníkovi jsme svázali přední nohy aby nemohl z pastviny kde jsme ho hlídali utéci. Bylo to zajímavé, zase hudba, různé národnosti, takže čas utíkal a začalo se stmívat. My se vraceli až když se úplně setmělo.Když jsme došli k vesnici, potkali jsme maminku, která nám šla plná starostí naproti. Měla prut a pěkně jsme to schytali. Ale co bylo nejhorší, řekla nám, že prý Vraník když slyšel ten vojenský mumraj, že se sebral a odskákal i se svázanýma nohama pryč mezi vojenské koně. Šla ho hledat ale někam se zamíchal, takže ho nenašla. Že prý máme po Vraníkovi. Strašně nám to bylo líto. Když jsme přišli domů, vrhli jsme se do chlíva, v té tmě jsme pískali a Vraník tam byl! Objali jsme ho a brečeli jak malí. Poučili jsme se a už jsme závazky neporušovali. Byli jsme tak šťastní, že ho máme! Co jsem se na něm najezdila! Po lese do lesovny vyřizovat tatínkovi různá lejstra a vzkazy a úřední věci.
Po válce se po nějaké době měli koně vracet. Mě ale napsal Nikolaj lejstro, že Vraník je dar Rudé armády. Jezdila jsem na něm v kyjovském kroji také na různé oslavy a průvody. Nic mu nevadilo, jen jednou na oslavě Mistra Jana Husa kde byla také hudba a vatra. Já na Vraníkovi odrecitovala báseň, vtom spustila hudba, rány do bubnů, Vraník si zřejmě vzpomněl na válečné události a začal upalovat tryskem jako k Neumětelům.Tak jsme ujížděli na silnici a pak běžel dál až se pořádně proběhl, zklidnil, a v pohodě jsme se vrátili zpět. Měli jsme ho dlouho. Pak byl v roce 1947 tatínek přeložen. A museli jsme se stěhovat. Vraníka jsme dali jednomu hodnému sedlákovi, jezdil s bryčkou a tahal v páru s kravkou. Samozřejmě jsme to celá rodina obrečela, ale viděli jsme, že se nebude mít zle, tak to bylo dobré.
Přestěhovali jsme se do Bolehoště – Lipin, tam jsem zase měla kolem sebe kočičky a pejsky. V chlévě si vlaštovky stavěly hnízda a krmily mladé mouchami. Když lilo a ony je nemohly venku chytat, tak jsme s Honzou chytali mouchy v bytě. Přistavili jsme si žebřík a dávali je mláďatům pinzetou. Staří nás pozorovali, ale po nějaké době už nás vítali a byli rádi, že mláďátka krmíme.
Kočička Činčila přišla za maminkou ráno do kuchyně, začala na ni mňoukat a říkala jí, že bude rodit koťátka. Maminka připravila bedýnku, vystlala ji a dala za kamna. Kočička do ní hupsla a začala. Fenka Kikina samozřejmě šla asistovat, pomáhat. Olizovala koťátka i Činčilku a tulily se k sobě. Potom kočička zmizela. Koťátka si postupně odnosila. Chtěla je mít přece jen stranou, na místě, kde by ji nikdo nevyrušoval. Ráno ale najednou Činčila přiběhla do kuchyně a začala mamince žalovat. Mňoukala a hlavičkou ukazovala ke dveřím. Maminka řekla: „Copak Činčilo, že ti ta Kikina něco provedla“, a spustila na Kikinu: „Cos ji udělala?“ Kikna provinile koukla a šla ke dveřím. A mamka: „Žes tý kočičce koťátka ukradla!“ A opravdu. Na dvoře měla Kikina boudičku, v ní byla koťátka pěkně vyskládaná. Maminka Kikině vyhubovala a odnesla koťátka zpátky do sena. Kikina byĺa úplný akrobat. Vylézt po vysokém žebříku a odnést postupně pět koťátek do boudičky, to je výkon! Druhý den je odnosila zase, ale v boudičce u nich ležely obě, Kikina i Činčila. A když pak měla štěňátka zase Kikina, kočička jí také asistovala a chtěla se o ně starat.
Tak jsme tak žili v hájovně všichni pospolu. Já chodila do lesa sázet stromečky, až mě z ROH Ředitelství státních lesů Opočno vytáhli na měsíční školu ROH do Potštejna.Asi si řekli, je nejmladší, nebude se moc vzpouzet, něco se přiučí. Škola ROH byla v zámku, bylo to tam krásné. Prima lidi, výborné jídlo, krásný park, řeka Divoká Orlice. Na závěr měsíčního školení jsme měli večírek. Měli jsme si připravit výstup, což nebylo povinné. Já jsem samozřejmě tančila a dělala nějaké scénky. Po večírku mi vedoucí školy, báječný pan Jareš, řekl, že bych měla jít studovat. Že v Praze existuje konzervatoř, že zjistí adresu a abych si napsala o přihlášku. Tak se mi změnil život.
Vždycky jsem si myslela, že budu dělat lesařinu, ale tanec mě lákal, od malička jsem si pořád tancovala. Takže jsem nakonec složila zkoušky a šla studovat tanec do Prahy, což bylo báječné. Maminka souhlasila, tatínka jsme museli trochu přemlouvat, ale šla jsem dělat milovaný tanec. Nebylo to pro mě lehké, do žádné baletní školy jsem nechodila, vlastně jsem začínala až na konzervatoři. Moc se mi tam líbilo. Na víkendy jsem jezdila domů. Proběhla jsem se po lese s pejsky, potěšila se s rodinou, a zase zpět do Prahy. Pak jsem jednou přijela domů a Kikinka už nebyla. To jsem pořádně obrečela. Udělali jsme jí hrobeček a stále na ni vzpomínali.
Po absolutoriu v roce 1953 jsem se vdala a žádná zvířátka jsme v Praze neměli. Až když nám vyrostla dcera, stále chtěla pejska. To jsme nemohli, co by v bytě sám dělal. Ona ve škole, já s manželem v práci. Tak jsme jí pořídili rybičky. Ty nemůže hladit, za chvíli ji přestaly bavit. Pak jsme měli andulku. Byl to roztomilý ptáček, naučil se mluvit i krásně zpívat. Čížečku, čížečku. Ovčáci čtveráci. Čí a čí. Kočka leze dírou. Vozili jsme ho na chatu, ve vlaku, bylo kolem něho plno lidí a dětí. V hájovně v Orlických horách, kde jsme přes léto bydleli, jsme ho brali s klecí na louku, kde jsme pomáhali sušit seno. On vždy přiletěl na rameno. Jednou jsme ho na louce pustili z klece. Pepíček frnk a uletěl na vysokánské stromy. My ho volali, on volal zase nás. Chtěl přiletět, ale bál se té výšky. Vždycky nad námi v té výšce akorát zakroužil a vrátil se na ty stromy. Ještě dlouho jsme na tu louku chodili a volali ho. V Olešnici jsme dali do výlohy cedulku, že se ztratil papoušek, kdyby ho někdo našel. Pepíčka jsme ale už neviděli.
V Praze jsme si pak přímo od chovatele pořídili dalšího anduláka, přímo z hnízdečka, takže byl s námi úplně od malička a krásně se ochočil. Zpíval, dělal na bidýlku kotrmelce, sedal nám na hlavě a repetil. Přiletěl na zavolání, měli jsme ho dlouho, asi patnáct let. Pak jednou na chatě ležel v kleci mrtvý. Obrečeli jsme ho a už jsme jen pozorovali ptáčky na zahradě, bylo jich tam hodně. Sýkorky, všechny druhy, brhlíci, sojky, strakapoudi, dokonce i žluny a žluvy, chocholouši, hejlové.
A jak jsem se vrátila k pejskům? Mým vnukům pořídili rodiče malého pejska, Jessinku. Byl to kavalír King Charles spaniel. Byla krásná, vnuk Jakub ji naučil spoustu triků. Dcera Eva mi říkala: „Až bude mít Jessinka štěňátka, tak dostaneš holčičku.“ A tak se i stalo. Z jejích štěňátek jsem dostala k narozeninám krásný dárek, Alinku. Můj muž Igor ji moc nechtěl, že si na stará kolena nebude zvykat na psa, ale pak ji samozřejmě miloval a choval ji na klíně. Stala se miláčkem rodiny. Můžete si s ní povídat, věnuje vám všechnu lásku. Nic ji nevadilo, tramvaj, autobus, vlak, auto. Miláček. Jezdila s námi i na chatu. Ve vlaku byla vždy na klíně v tašce.
Jednou na jaře k nám na zahradu přišlo malé mourovaté kotě. Ubohé, hladové. Jestli ho někdo vyhodil nebo bylo od nějaké divoké kočky, nevím. Alinka se ho hned ujala, kotě ji chtělo cucat. Takže jsme měli přírůstek. Koťátko bylo vlastně kočička, začali jsme jí říkat Amálka. Holky si moc rozuměly, hrály si spolu, spaly spolu, spolu se honily po zahradě. Kočičku jsem chtěla dát vykastrovat, jenže mezitím už čekala koťátka. Tak jsme Amálku nechali a Alinka jí pak pomáhala rodit, ošetřovat malá koťátka. Spolu s Amálkou je pak vychovávaly. Byli to tři mourovatí kocourci. Podařilo se nám je všechny rozdat v Nové Vsi, jsou z nich krásní kocouři, všichni se mají výborně. Amálka se pak vykastrovala, aby nebyly problémy s udáváním koťátek.
Když bylo Alince deset let, začala mít problémy se srdíčkem. Sice se léčila, ale v červnu 2005 zemřela. To jsme v Praze s vnuky Romanem a Jakubem pěkně obrečeli. Říkali jsme si, že si už pejska nepořídíme, že je to pak hrozné, když odejde, ale pak se mi začalo stýskat. A dívala jsem se po pejscích. Amálka vždy přes zimu byla v Praze, přes léto na chatě. Naši – dcera Eva s Radkem - měli chovatelskou stanici na border kolie, tak jsem se s pejsky potěšila vždy u nich. Jsou výborní, nejinteligentnější ze všech plemen. Jsou to ovčáčtí psi, krásně pracují s ovcemi, dělají závody agility, naučí se vodit slepce.
Naši se pak přestěhovali do Orlických hor. Evu to tam stejně táhlo. Když byla malá, jezdili jsme přece každé prázdniny do Olešnice v Orlických horách. Naši si v České Rybné u Žamberka koupili starý statek a ten přestavěli. Často jsem k nim jezdila.
Když jsem tam přijela předloni po vánocích, čekalo mě velké překvapení. Mami, máš tady opožděný dárek, řekla mi dcera. Koukám a najednou vidím, že mezi hlavičkami jejích dvou kavalírek se krčí jedna malinká. Rozbrečela jsem se. A tak mám novou kavalíři holčičku, Pegynku. Je roztomilá, zbarvením trikolor. Alinka byla blenheim, hnědobílá. Pegynka je černobílá a má hnědé skvrny na nožičkách, na ocásku, u uší. Je bezvadný kamarád. Loni se jí narodily čtyři štěněcí holčičky. Jsou roztomilé, hraji si s nimi. Také Dyna, border kolie má 5 roztomilých štěňátek.
Takže s pejsky jsem žila jako dítě - i teď jako stará babička. V České Rybné jsem teď s našima již nastálo. Loni v létě jsem totiž měla levostrannou mrtvici, takže jsem byla nejprve v nemocnici na Vinohradech, pak mě naši nechali převézt do nemocnice do Žamberka, aby to za mnou měli blízko. Po propuštění z nemocnice jsem u našich. Starají se o mě a mám tu svojí Pegynku a všechny pejsky.
Marie Korčáková